Článek
V qawwali se se mísí tradice indická s islámskou, snoubí se tam zvuk indických nástrojů jako jsou ruční harmonie nebo bubínky tabla s islámskými náboženskými zpěvy podanými s extatickou naléhavostí přecházejí do transu.
Zrod qawwali se datuje do 13. století, kdy žil v Dillí Amir Khusrau, jenž stál u této fúze a jemuž je také připisován vynález bubínků tabla.
Sólového zpěváka v qawwali doprovází soubor vokalistů, kteří opakují klíčové fráze sólisty, a hráči na tabla a přenosné harmonium, což jsou typické nástroje severoindické hudby.
Nejstarší a dodnes fungující hudební školu qawwali založil zmíněný Amir Khusrau, a z ní také vyšel slavný zpěvák Ustad Bahauddin (1934-2006). Bahauddin získal velký respekt u místního publika, ale ve světě zůstal na rozdíl od mezinárodně uznávaného Nusrata neznámý.
Po Bahauddinově smrti pokračují v rodinné tradici jeho synové, kteří jsou jádrem skupiny Qawal Najmuddin Saifuddin. Vede ji nejstarší syn Najmuddin. Jejich repertoár zůstal zatím nedotčen požadavky západního publika, neobjevuje se v remixech a představuje velmi autentickou formu qawwali.
Sufijové jsou přesvědčeni, že za pomocí hudby se člověk může dostat do vyššího stadia vědomí a poznat absolutní pravdu a dojít k osvícení. Ortodoxní islám ale zpěváky qawwali považoval za kacíře.