Článek
Od roku 1997 byl ředitelem Středočeského divadla Kladno. V roce 1998 se stal správním ředitelem a od roku 2002 ředitelem Státní opery Praha, s níž se rozloučil koncem června.
Jak proběhlo loučení se Státní operou?
V krásném a dojemném duchu, přišlo se rozloučit hrozně moc lidí. Tekly slzy, dokonce i mně ukáply dvě slzičky, když jsem viděl, jak dámy pláčou. Byl jsem docela oblíbený ředitel.
Měl jsem přirozenou autoritu, snad proto, že jsem se vždycky držel zásady, že lidi tu nejsou pro mě, ale já pro ně. To platilo v pracovních i osobních vztazích a nerozhodovalo, zda šlo o sólistku či uklízečku. Byl jsem i přísný, ovšem byl jsem pes, který štěká, ale nekouše.
Jak ale vzpomínáte na své samostatné začátky v ředitelském křesle?
Nebyly moc šťastné. Hned na začátku se sešlo několik velmi nešťastných okolností: divadlo jsem zdědil s velkým dluhem, v Praze zasedal Mezinárodní měnový fond a v blízkosti opery se konaly bouřlivé protestní akce, takže z účastníků zasedání dorazili do divadla jen tři Japonci.
V srpnu přišly povodně, nejezdilo metro, cizinců v Praze ubývalo a návštěvnost klesla na bod mrazu. Takže jsem už v prosinci uvažoval o své abdikaci. Ale pak jsem si řekl: Přece to po půl roce nevzdáš! Nakonec jsem se vzchopil, už v dubnu jsme byli v černých číslech, bez dluhů, a pak už to bylo veselejší.
Ale pak se vám vedle nastěhovala Svobodná Evropa...
A to byla katastrofa! V okolí nastala přísná bezpečnostní opatření, obrněné transportéry, těžkooděnci, kteří dokonce, když bylo hlášeno podezření na teroristický útok, hlídkovali s napřaženými samopaly přímo u vchodu do Státní opery. Jediný přístup do divadla byl nedůstojným podchodem pod magistrálou a ten někteří diváci buď nenašli, nebo ho váhali použít.
Tahle izolace trvala šest nebo sedm let a podepsala se na návštěvnosti. A to nemluvím o tom, že jsme vlivem nešťastného dopravního řešení odříznuti dvěma nejrušnějšími komunikacemi od Národního muzea, Václavského náměstí i od protějšího parku, že se zpěváci v šatnách při rozezpívání dusí smogem, prostě jsme tu jako na zakletém ostrově.
Nedalo se s tím něco dělat – co třeba pomoc ministerstva kultury?
Prosím vás, já jsem od listopadu 1989 zažil jedenáct ministrů kultury a jediný Pavel Dostál, který mě do funkce jmenoval, měl pro naše problémy opravdové pochopení. Ovšem po jeho odchodu jsem každému dalšímu musel znovu vysvětlovat, že Státní opera se neobejde bez dotací, že nelze do nekonečna ubírat a šetřit, protože opera, má-li plnit svou reprezentativní i uměleckou funkci, tak je drahým uměním.
Ještě tak Vítězslav Jandák a Martin Štěpánek na to slyšeli, ale třeba Václav Jehlička zřejmě vůbec netušil, co to Státní opera je. Alespoň jsme ho za celou dobu jeho působení ve funkci v divadle ani jednou neviděli. Dotace neustále klesala, k dnešnímu dni za poslední tři roky o 27 miliónů.
Takže když se Státní opeře vytýkalo, že není reprezentativní evropskou scénou...
Tak se to za těchto podmínek nedalo plnit! Znamenalo to omezování počtu premiér, neustálé šetření a hledání lacinějších variant. Vybírali jsme tituly, na které jsme měli nejen umělecky, ale zejména finančně. Zavedli jsme koprodukce s jinými operními scénami, ale ne všechny byly po umělecké i finanční stránce tak výhodné, jak jsme si slibovali.
Poslední tři roky jsem byl neustále pod obrovským tlakem a nutno říci, že to, co se o Státní opeře psalo v médiích, mi taky moc nepomohlo Přesto si myslím, že jsem jako ředitel udělal maximum toho, čeho jsem mohl v rámci limitovaných možností dosáhnout.
Většině velkých operních domů ve světě pomáhají sponzoři...
Jistě, ale získejte sponzora pro operní dům, byť sebekrásnější, jehož budoucnost je trvale nejistá a zpochybňovaná! To si každý svou investici rozmyslí.
Co pokládáte za svůj největší úspěch?
Myslím, že se nám leccos povedlo – a nejen na jevišti, divadlo bylo opravené zvenku i zevnitř, fasádě byla vrácena původní barva, kompletní rekonstrukcí prošla okna včetně snížení hluku z magistrál, restaurovány byly sochařské prvky, proměnou prošlo i hlediště, šatny pro umělce atd. Na nové vedení toho ale ještě zbylo dost – především oprava jeviště a točny, kde se nic neudálo od poslední rekonstrukce v roce 1972, trvalým problémem je akustika hlediště.
Dvanáct let znamená řadu inscenací a osobností. Na co a na koho rád vzpomínáte?
To by byla dlouhá řada, ale z inscenací třeba hned ta první, opera Tremonisha, kterou nastudoval Vojtěch Spurný, přinesla něco nového. Stejně tak Bernsteinův Candide nebo Mertova a Mošova La Roulette, za vrchol operního dění v Praze v posledních letech označila kritika Brittenovu Smrt v Benátkách režiséra Yoshiho Oidy, mým osobním favoritem je i poslední „moje“ inscenace Tristana a Isoldy, i když se u kritiky tak jednoznačného ohlasu nedočkala.
A nesmím zapomenout na Rusalku režiséra Zdeňka Trošky, která vrátila Dvořákově opeře půvab lyrické pohádky. Stále dostávám dopisy od diváků ze zahraničí, že takovou Rusalku nikde po světě neviděli. Mám rád i Troškovu Carmen, i když v ní vidím jisté problémy.
Z osobností vzpomínám rád na dirigenta Bohumila Gregora, který odevzdal Státní opeře své poslední síly a zkušenosti. Měl bych jmenovat další osobnosti z řad sólistů, inscenátorů i dirigentů a nejen opery, ale i baletu, ale bojím se, že bych na někoho zapomněl.
Co se vám naopak nepovedlo tak, jak jste si představoval?
Nepovedlo se mi zpočátku najít vhodné šéfy opery – všichni tři, na které jsem vsadil, byli v mnoha směrech nadaní lidé, ale buď nevěnovali řízení souboru dostatečnou pozornost, nebo tam byly jiné problémy.
Teprve Rudolf Krečmer se této práci věnuje naplno, vnesl do souboru klid a profesionalitu, je to člověk klidný, velmi vzdělaný, teoreticky dobře vybavený, který navíc dokáže jednat s umělci.
Chtěl bych se pokusit zúročit své zkušenosti v politice. Na to, abych chodil do parku krmit ptáčky, se ještě necítím,
Myslím, že jeho potenciál je i do budoucna pro Státní operu velmi využitelný. K tomu, co se nepovedlo, bych mohl jmenovat i konkrétní inscenace, ale nemyslím, že by to zpětně něčemu pomohlo. Mohu říct, že když se sejde tým inscenátorů, který si rozumí navzájem i s dílem, má dobré obsazení, pak je opera doživotním zážitkem.
Vy jste ale ke své lásce k opeře přišel poměrně pozdě...
Já jsem operu nevyhledával. Prošel jsem zkušeností s různými žánry, ale s operou jsem se potkal až v Českém uměleckém studiu, pod nějž spadala Komorní opera, z níž se posléze stala Opera Mozart.
Tam Daniel Dvořák s Jiřím Nekvasilem vytvořili řadu nádherných operních klipů, které měly vtip a hravost a na které hrozně rád vzpomínám. A co se týče Státní opery Praha, tak té jsem se zpočátku dokonce vyhýbal. Měl jsem na ni poněkud vyhraněný názor, podpořený i některými letmými osobními kontakty.
A přece jste se stal ředitelem téhle vámi nevyhledávané instituce...
Člověk nikdy neví, kde najde své štěstí. Mně se to podařilo ve Státní opeře Praha. Naučil jsem se tu spoustu věcí, potkal mnoho cenných lidí a budu na ta léta vzpomínat až do smrti.
Bude se vám stýskat?
To víte, že ano, dvanáct let je dvanáct let. Já jsem neměl žádné jiné aktivity, takže jsem tu trávil každý den. Je to zvláštní -– nikdy jsem o opeře nesnil, dokonce ani o divadle ne. A přece jsem u divadla (a u filmu) strávil skoro čtyřicet let – a šťastných let.
Čemu se hodláte věnovat dál? Neříkejte, že budete jen odpočívat...
Chtěl bych se pokusit zúročit své zkušenosti v politice. Na to, abych chodil do parku krmit ptáčky, se ještě necítím. A taky chci ještě žít. Celý život jsem měl rád ženy a teď jsem opravdově zamilovaný, tak bych se chtěl realizovat i v tomto směru.
No a kromě toho snad najdu čas i na své koníčky, především na golf. Ale Státní operu Praha zcela jistě z oka nespustím, na jejím osudu mi bude záležet i nadále. Jen už na něj nebudu mít takový vliv.
