Článek
K natáčení svolilo sedm z deseti bývalých premiérů – portréty ostatních tří, Václava Klause, Josefa Tošovského a Petra Nečase, kteří spolupráci odmítli, vznikly díky rozhovorům s novináři, politiky a s využitím dobových archívů.
Podle kreativní producentky Kamily Zlatuškové je cyklus mapující 20 let demokracie v ČR pozoruhodný i jako „konfrontace politických matadorů s drzým mládím“. Měl by totiž vypovídat nejen o české porevoluční politické elitě, ale i o tom, jak o politice přemýšlí generace nastupujících českých filmařů.
KOMENTÁŘ DNE:
Lyžařské Nagano - Nedá se nic dělat, dnešní komentář musí být sportovní, protože jedna mladá dáma přepsala lyžařské dějiny země. Čtěte zde >>
„Jediný přístup, který je schopen otupit kritičnost režiséra, je sebekritičnost expremiéra a jeho schopnost otevřené a neideologické sebereflexe. Divák může posoudit sám, kolik takových mezi nimi je,“ dodává dramaturg Dušan Mulíček.
Cyklus dnes otevírá portrét Petra Pitharta, jehož provázela pověst „nepraktického filozofa, který provedl nejúspěšnější privatizaci“ a který se dnes před kamerou vrací k několika zásadním rozhodnutím své vlády. Druhý díl věnovaný Václavu Klausovi by se podle režisérky Petry Nesvačilové dal nazvat dokumentární detektivkou, protože vznikl i navzdory některým lidem, kteří dnes Klause obklopují.
Pátrat pouze v okolí bývalého politika musí i třetí portrét. Také Josef Tošovský, který premiérem být nechtěl a dodnes s novináři nekomunikuje, budí podle režiséra Viktora Portela spoustu otázek.
Překvapivý Gross
Zcela otevřeně bude však před kamerou mluvit Stanislav Gross, po němž podle režiséra Jana Látala zbyla už jen pachuť a pár vzpomínek: „Chtěl jsem pracovat právě s tím pocitem, co po něm zůstal. Když mě pak překvapil doznáním víry, začal jsem příběh číst jinak, klást jiné otázky,“ řekl Látal.
Gross dokonce završil bilanci své politické kariéry veřejnou omluvou všem, kdo mu věřili a on je zklamal. „Ať už mu věříme, či nikoli, udělal něco, čeho se zatím žádný politik neodvážil,“ dodává Látal.