Článek
Jak byste zhodnotil současný stav v České republice?
Jsme na tom velice podobně jako zbytek Evropské unie, protože legislativa zejména s ohledem na elektronická média je v Unii prakticky stejná. I Česká republika podléhá Evropskému soudnímu dvoru, který řeší otázky i porušování autorských práv.
Je zde rozhodnutí z poslední doby, které pootevírá dveře k výkladu, že sice poskytovatelé (zejména internetová úložiště, pozn. red.) nemohou plošně filtrovat veškerý svůj obsah, ale v případě například označených filmů by to možné bylo. Ostatně před pár dny německý nejvyšší soud zveřejnil rozhodnutí, kterým stručně řečeno poskytovateli filtrování závadného obsahu přikázal.
Jaká byla situace dříve?
Nikdo si s nelegálním stahováním nevěděl rady. Rozvoj internetu byl tak překotný, že právní úprava neměla šanci reagovat. Vývoj práva logicky stále pokulhává a spíše inklinuje k tomu, aby dával v rámci psané úpravy nějaké širší mantinely. Ty se potom upravují soudními rozhodnutími, které mohou aktuálně reagovat na současný vývoj. Z pohledu práva se to v žádném případě nevyřešilo, jsme stále na začátku, ale možná zmíněné rozhodnutí německého soudu ukáže cestu dál.
Nedávno vyhrál váš klient, režisér filmu Kuky se vrací Jan Svěrák, žalobu na server Share-rapid.cz. Server mu musel zaplatit odškodnění půl miliónu korun. V čem bylo toto rozhodnutí soudu průlomové?
První důvod byl ten, že se do toho vůbec někdo pustil. Většinou jsou v tomhle filmaři trochu rezignovaní a Honza Svěrák jako první řekl, že mu to vadí a že to takhle nenechá.
Není mi v České republice znám takovýto dřívější rozsudek. Nechtěli jsme, aby server mazal Kukyho stále dokola, ale aby zabránil možnosti takový film s výrazným názvem na server vůbec ukládat. Což nemusí být případ všech snímků. Třeba s obecnými názvy to je složitější. Důležité na tomto rozhodnutí je, že to jde. Ovšem ten rozsudek není všeobjímající.
Internetová úložiště jako RapidShare nebo Ulož.to jsou velkým tématem v ochraně autorských práv. Kdo je právně postižitelný – ten, kdo na úložiště soubor nahraje, správce platformy nebo ten, kdo si produkt stáhne?
Ten, kdo stahuje, postižitelný není. Úložiště jsou na hraně či za hranou, dávají však od toho ruce pryč. Z pohledu práva je odpovědnost vždycky na tom, kdo soubor nahraje. Teď se odehrává zápas o to, aby úložiště svůj obsah kontrolovala a regulovala, anebo aby přijala díl odpovědnosti, což znamená, aby z užití platili autorům, respektive autorským svazům.
Úložiště se zaštiťují tím, že dělají skoro až jánošíkovskou službu, protože tím bojují proti velkým filmovým studiím a nahrávacím společnostem. Nabízejí sdílený obsah „zadarmo“, což je nepravda, protože vám sice tvrdí, že je to bezúplatně, ale fór kořistění je v tom, že si nechávají platit za rychlé stažení. Normálně byste si film stahovala mnoho hodin, ale pokud jim zaplatíte kreditkou či SMS desítky či stovky korun, umožní vám ho stáhnout za pár minut.
Jak vnímáte to, pokud někdo stahuje a vypaluje pro vlastní potřebu, v porovnání s případem, kdy někdo šíří a vypaluje kamarádům? Kdy už jeho činnost hraničí s trestným činem?
Hranici chápu tam, pokud z toho má někdo vlastní prospěch, kořistí z toho, zkrátka na úkor někoho se obohacuje. A pak je ta druhá hranice – když se rozhodnu padesáti kamarádům vypálit pro radost nějaké CD, je to taky špatně. Je třeba držet rozumnou míru.
Stahování a vypalování je celospolečenský problém. Lidé chápou, že ukrást kolo nebo vykrást dům je špatné, ale hodnotu uměleckého díla nebo duševního vlastnictví buď nechtějí respektovat, anebo nejsou schopni rozlišit, v čem tkví ona hodnota.
Ano, lidé si dokážou představit, že když se ukradne rohlík nebo kolo, je to špatné, ale u nehmotných statků je to vůbec netrápí, protože na ty si nesáhnou. Pohybují se na internetu, ve virtuálním světě. Je to problém celospolečenský. Co je morální a nemorální, by se měly děti dozvědět od rodičů. Někdo říká, že by to měla suplovat škola, ale to je nesmysl. Dítě by mělo být vybaveno do života nejen tím, že v samoobsluze se nekrade, ale také tím, že i když si na věc nesáhnu, má svoji hodnotu a někomu „patří“. Lidé často argumentují, že vstupenka do kina stojí okolo dvou set korun, DVD stojí 350 korun a že na to nemají. Bývalo zvykem, že když na něco nemám peníze, tak si to prostě nekoupím. Dnes je ovšem přístup takový, že mám na vše právo a všechno si mohu dovolit.
Někdo ovšem šíří svého oblíbeného autora z obdivu k němu a dělá mu tak dobrou propagaci. Jak vnímáte kolizi mezi nadšenci, kteří sice porušují zákon, ale nedělají to ze zištných důvodů, a podnikateli všeho druhu?
Kdybych šel ke kořenům, tak na počátku stojí někdo, kdo musí mít nápad, dát dohromady peníze a film, CD nebo seriál natočit. A tato osoba to dělá s tím vědomím, že se jí peníze možná jednou vrátí, ba co více, že by mohla nějakou korunu vydělat. Paradoxně tihle nadšenci, vůči nimž nemůžu říct ani popel, svým konáním srážejí zisk producenta.
Jak byste celý proces ošetřil?
Můžeme jít několika cestami. Nekonfliktní, kdy by úložiště přiznala, že 80 až 90 procent jejich obsahu tvoří filmy, hudba nebo e-knihy a oslovila by jednotlivé svazy, OSA, Intergram, Dilii, a navrhla, že jim ze svého obsahu budou platit nějakou fixní odměnu, anebo částku, kterou určí podle počtu stažení. Druhá je, že úložiště zpoplatní koncové uživatele a z toho budou autorům nebo autorským svazům něco odvádět. Technických možností je tisíc a jedna.
Co je určitě špatně, je současný stav. Úložiště se tváří, že se nic neděje a že obsahují toliko diplomové práce a fotografie dětí, přičemž víme, že je tam drtivé procento obsahu nelegálně. Pak je násilnější cesta, kdy právníci budou neustále vymýšlet žaloby a úložiště se budou zabývat tím, jak nás přechytračit.
Lze tento boj vyhrát?
Někdo tvrdí, že ne. Zejména Pirátská strana je toho názoru, že internet je veřejný prostor a vše, co je na internetu, by mělo být volné. Tedy samozřejmě kromě pornografie a těžce závadného obsahu. Symbióza mezi úložišti, autory a uživateli nastane, až se nastaví pokud možno nejspravedlivější model, jakým způsobem se určitá část výdělku úložišť dostane k autorům. Aby to nebylo jen o tom, že umělci jsou ti, co tvoří, a úložiště jsou ti, kteří na tom vydělávají.