Experimenty Lundiakové v knižním vydání

V povědomí čtenářů je však více spojována s českou hudební scénou, neboť hrála na akordeon ve skupině Rudovous a nyní pracuje na vlastních hudebních projektech.

Sbírka obsahuje 37 textů nevelkého rozsahu, které navazují na českou experimentální prózu 60. let. Lundiaková se stylem hlásí k autorkám, jako je například Věra Linhartová. Ztotožňuje se s kreativním přístupem k volbě slov, který dává vyniknout přirozenému ženskému instinktu.

Přes formální náročnost klade důraz především na hravost a spontaneitu. Tok textu je více dílem asociací než pečlivě promyšleného řádu. Vznikají tak rozličně rytmizované segmenty, které se pohybují mezi povídkou, úvahou, deníkovým záznamem či básní v próze.

Autorka píše o skutečnostech, jež se jí dotýkají. Lhostejno, zda se jedná o realitu, nebo pouze o představu. Každodennost nazíraná očima snílka přetváří stereotypní skutečnost na nový prostor, kde ani takzvaný vypravěč není neměnný. Ich-forma se střídá s erformou, ženský rod s mužským. Postavy pak charakterizuje určitá osamělost – žijí uprostřed davu, avšak bez opravdové blízkosti. Jejich příběhy se odehrávají v bezčasí mimo běžný život, a přesto právě o něm vyprávějí.

Próza Hany Lundiakové představuje generační výpověď o stavu světa. Přestože se zřejmě snaží oprostit od autocenzury, vnímám mezi řádky určitou stylizaci. Zdánlivá nespoutanost zachází do krajnosti, takže místy působí hledaně.

Jednotlivé výjevy jsou na jednu stranu dojemně snové, na druhou bolestně konkrétní, až naturalistické. Drásavá ošklivost vyjadřuje úzkost zakořeněnou v duši, která se zpovídá. Vnitřní utrpení nabývá skrze metaforu fyzických rozměrů.

Touhu po očištění či úniku lze sledovat i v častých erotických motivech. Tělesnost zde vyznívá hutně a poněkud odosobněle – pozbývá citovosti, ale nikdy nesklouzává k vulgárnostem.