Článek
Nevadilo vám, že jste nebyla tak úplně hlavní hvězdou? Často se vám to na domácím kolbišti nestává...
Myslíte, že jsem tak ješitná, že z toho mám pupínky? Věřte, že ne. Máte pravdu v tom, že se mi to na domácích jevištích a pódiích nestává často, ale o to častěji se mi to stává venku, protože jak asi víte, v zahraničí strávím každou sezónu mnohem víc času než doma. Jestli jsem na to odněkud zvyklá, tak právě z Metropolitní anebo z londýnské Covent Garden.
A abyste věděl, já tento fakt naopak miluju. Ono se mi mnohem líp zpívá, když vedle sebe mám někoho, kdo mě svou kvalitou dokáže "vyhecovat" k lepším výkonům, než bych jinak podala. A s těmi "holkami", s nimiž jsem vystoupila v Krumlově, jsem se viděla na pódiu už potřetí a mohu říct, že se máme rády a nezávidíme si. Už proto, že si svými rozdílnými hlasovými obory nelezeme do zelí.
Nescházel vám na českokrumlovském galakoncertu mužský hlas?
Kupodivu tentokrát ne, protože se sešly kvalitní ženské hlasy a každý úplně jiný. A každá jsme také zaujala trochu jiným charakterem repertoáru.
Jak sice víte, mám ráda především dramatické hlasy, ale pro koloraturní sopránek paní Shinové mám slabost, protože ona je nejen jak slavíček a motýlek, ale i velká belcantová pěvkyně. A u paní Taylorové zase obdivuju její profesorsky dokonale vyškolený hlas a člověk žasne, jakou příkladnou technikou vládne.
Před Krumlovem jste hostovala v Cincinnati (Turandot). v londýnské Covent Garden (Rusalka) a v Miláně jste točila cédéčko. Co následuje teď?
Právě ve středu odlétám do New Yorku, kde zazpívám se souborem Metropolitní opery dvě koncertní představení Pucciniho Turandot v Lincolnově parku pod otevřeným nebem. Pak se vrátím a v polovině září mě čeká další Turandot v Hamburku, pak v Bratislavě Tosca a pak zase v Madridu Janáčkův Osud.
Pro pražské publikum vystoupím až v prosinci na vánočním koncertu. Jinak se teď intenzivně učím Adrianu Lecouvreur, kterou jsem slíbila Národnímu divadlu, premiéra by měla být někdy v příštím roce. Je to role, kterou já zbožňuju, ale u nás k tomu dosud nebyla příležitost, vůbec se u nás nehraje. Připravuju si ji už druhý rok, aby ji měla co nejlíp zažitou, takže doufám, že Národní necouvne. To by ode mě pan Dvořák pěkně schytal (smích)...
Při červnovém hostování v USA jste obdržela významnou cenu. O co šlo?
Je to Dora Award, což je jakási kanadská cena Thálie, je to vlastně jediná tamní cena pro operní umělce od kritiků a odborníků. Dostala jsem ji za Kostelničku v torontské inscenaci Janáčkovy Pastorkyně.