Článek
Jste sama soutěživý typ?
Nejsem. Mírná soutěživost mě přemůže snad jenom v okamžiku, kdy doma hrajeme s dětmi a vnučkou pexeso.
Vyhráváte?
Popravdě ne. Většinou vyhrávají děti. Je to přirozené, protože některé malé děti mají takovou zvláštní vlohu, které se říká eidetická. Znamená to, že si dobře pamatují obrázky. Rodiče a prarodiče tak obvykle nemají šanci, jejich ratolest je suverénně porazí.
Takže do AZ-kvízu byste se nepřihlásila?
Vůbec! Hrozně ráda se ale na televizní soutěže dívám. A to na všechny, i ty konkurenční. Sledujeme je doma s maminkou, které už je 92 let a o kterou pečujeme střídavě s bratrem. Když je u nás, zapneme si vpodvečer televizi, začneme AZ-kvízem a pokračujeme dalšími podobnými pořady.
Když zmiňujete maminku, jaké bylo vaše dětství?
Moc hezké. Maminka se mnou byla dlouho doma, do školky jsem vůbec nechodila. Byla jsem vytoužené dítě, takže si to chtěla užít. Kromě rodičů se o mě staral i brácha, který je o deset let starší. Byl na mě laskavý a byla s ním legrace. To mu ostatně zůstalo dodnes, báječně to umí s dětmi. Víkendy jsme trávívali na chatě, kde jsme vyváděli různá alotria.
Například?
Pamatuju si, že jsem zničila panenku od babičky. Byla moc krásná, ale já jsem ji chtěla mít ještě krásnější. A tak jsem jí propiskou pokreslila čelo. Později jsme se to snažili s maminkou odstranit, ale moc to nešlo. Obličej už měla navždy drsnější.
Jak vám to šlo ve škole?
Celkem dobře, až na chemii. Otázky na oxid křemičitý bych proto v AZ-kvízu nezvládla. Z toho byl strašně nešťastný můj tatínek, který byl vystudovaný chemik. Nechápal, jak je možné, že tomu předmětu nerozumím. Já si ale myslím, že to bylo částečně i mým vztahem k našemu chemikáři a současně třídnímu učiteli. Bylo s ním docela těžké vyjít. Moc jsme se neměli rádi, což mě od toho předmětu odrazovalo.
Proč jste se neměli rádi?
Možná i proto, že mě jednou nachytal za školou. Šly jsme ještě s jednou kamarádkou na gymplu v dopoledních hodinách do kina. A co čert nechtěl, potkali jsme tam právě jeho.
Už si ani nepamatuju, na jaký film jsme šly, všechno zastřel ten zážitek z odhalení. Vím jen, že jsme se chtěly vyhnout nějakému nepříjemnému předmětu, asi to byla matematika. Dodnes se s tou kamarádkou Jarkou vídáme a rády na to vzpomínáme.
Prý jste chodila i do dramatického kroužku…
To je pravda. Chodila jsem do něj od třetí třídy a vydrželo mi to celou základku.
Znamená to, že jste se chtěla stát herečkou?
To ne. Do dramatického kroužku jsem sice chodila ráda, nebrala jsem to ale moc vážně. Chyběla mi ta obrovská touha, kterou obvykle budoucí herci mají.
Čím jste tedy chtěla být?
Nejprve zdravotní sestřičkou nebo učitelkou, po gymplu jsem ale nakonec zamířila na psychologii. Připadalo mi to zajímavé jak z hlediska profese, tak i poznávání sebe sama.
Když slavilo brněnské studio ČT 60. narozeniny, vznikl i speciální díl AZ-kvízu. Zúčastnily se ho známé osobnosti.
Je vám psychologie užitečná i při moderování?
Možná trochu ano. Moderátor – stejně jako psycholog – potřebuje jistou dávku empatie, aby lidi kolem sebe uklidnil a neodradil. Díky určité průpravě se taky dokážu lépe koncentrovat.
Na co tedy myslíte, když lidem čtete při soutěži otázky?
Víte na co? Tipuju, jestli soutěžící odpoví správně. Někdy si na danou otázku zkouším v duchu odpovědět i já sama.
A jak dopadáte?
Jak kdy. Musím ale říct, že některé odpovědi už znám, protože za těch pětadvacet let, co ta soutěž v televizi běží, už se někdy objevily. Správné odpovědi mi tak uvízly v paměti.
Vykolejil vás někdy nějaký soutěžící?
Že by mě někdo přímo vykolejil, to se nestalo. Pár zvláštností jsem ale v AZ-kvízu zažila. Vzpomínám si na mladého studenta a cestovatele Ladislava Ziburu, který svou účast v soutěži pojal jako recesi. Schválně si vybíral nesmyslná políčka, aby zabránil propojení všech tří stran trojúhelníku, což za normálních okolností vede k výhře.
V soutěži jsme měli i člověka, který každé políčko uvozoval zločinem. Říkal: „Vezmu si políčko V jako vražda.“ Nebo: „Zkusím U jako uškrcení.“
Na jaké další kuriozity si vzpomínáte?
Vzpomínám si na mladý pár, který se v AZ-kvízu seznámil a vzali se. Nebo na jednoho pána, který se za svůj nepovedený výkon styděl tak moc, že vyrazil ze studia i s mikrofonem.
Jaký typ soutěžících máte nejraději?
Mám ráda soutěžící, kteří se vracejí. Líbí se mi i ti, co mají sportovního ducha. Jdou si sice změřit své síly, současně si ale nedělají hlavu z toho, že nezvítězili. Vědí totiž, že jejich úspěch nezávisí jenom na nich. Je k němu potřeba i notná dávka štěstí. Stačí, aby si vylosovali až druhé místo, nebo měli smůlu na otázky, a výhra se nekoná. Přesto si tu soutěž užijí.
Co když to někdo naopak s nadhledem nebere? Měli jste v AZ-kvízu i soutěžící, kteří napadali správnost otázek a odpovědí?
To se děje jen velmi vzácně. Protože ale nikdo není dokonalý a chyba se vloudit může, vždycky nabádáme soutěžící, aby se při jakékoliv pochybnosti hned ozvali. Natáčení se v takovém případě stopne a odpověď se ověří s odborníky či s encyklopedií. Teprve pak se pokračuje.
Jak dlouho se tedy natáčí jeden díl?
Přibližně hodinu, někdy hodinu a čtvrt. Natáčíme obvykle čtyři dny v měsíci – dva dny se na tom podílím já, dva dny soutěž moderuje kolega Aleš Zbořil. Během jednoho natáčecího dne obvykle stihneme vyrobit pět nových dílů.
Čím si vysvětlujete, že AZ-kvíz pořád tak táhne?
Protože se z toho stal pohodový rodinný pořad. Lidé doma společně usednou k obrazovce a kromě toho, že fandí soutěžícím ve studiu, trumfují se i mezi sebou. Babičky s vnoučaty se předhánějí, kdo odpoví správně a dřív. Užijí si to. To se ostatně děje i u nás ve studiu – stále častěji se k nám hlásí i mladí lidé a svádějí mezigenerační souboje s těmi staršími. Šanci přitom mají všichni, protože otázek padne hodně a jsou různorodé.
Roli určitě hraje i to, že nerozdáváme žádné závratné výhry. Negradujeme ani napětí, jak je tomu u jiných televizních soutěží. Je to zkrátka jen o zábavě a poučení.
Může se vám hodit na Zboží.cz: