Článek
Ve stínu je příběh, který se v Československu v padesátých letech jistě mohl odehrát. Vykonstruovaných procesů známe z literatury řadu a Sověty školená StB uměla zajistit různé zločiny a „náhody“.
Kriminalistovi Haklovi je jasné, že na případu, o který se StB až příliš zajímá, něco nesedí. Tvrdošíjně si jde za svým, i když je nenápadně varován vedením, aby se pachatele raději nesnažil najít. Kvůli práci se odcizuje i manželce, která ho marně upozorňuje, že by se měli spíše strachovat o celoživotní úspory (mezi lidmi už se šušká o měnové reformě).
Ivan Trojan
Pak se na scéně objeví německý kriminalista, který přijel „pomoci“ s případem mezinárodního spiknutí. Hakl mu nevěří. Tuší, že nemluví pravdu, a když náhodou zjistí, že jde o bývalého esesáka, začíná si dávat dohromady celý obrázek. Němec představuje pro StB pouhou loutku, kvůli své minulosti má špatné svědomí a jde mu o všechno, u soudu by proto řekl cokoliv, aby se zachránil.
Ačkoliv Němec i StB hlavnímu hrdinovi opakovaně naznačují, že nemá šanci s vykonstruovaným případem hnout, protože důkazy komunisty vůbec nezajímají, chová se nelogicky a jde sám proti všem. Taková míra naivity u chytrého a zkušeného policajta, který přežil válku i únor, působí těžko uvěřitelně a jistě to mnozí kritici budou scenáristovi vyčítat. Hakl přece musel pochopit, že zatčeným nemůže pomoci a sebe zničí. Kdyby zkusil přeběhnout na západ nebo se třeba i prostřílet, ještě by se to dalo pochopit, ale on zůstává v Československu a v podstatě páchá sebevraždu. Závěr tak vyznívá westernově.
Soňa Norisová
Film rozhodně má atmosféru. Tu Ondříček buduje hlavně neuspěchanými posmutnělými záběry na černobílý poúnorový svět, plný nejen hmotného nedostatku a oprýskaných fasád, ale také téměř hmatatelného strachu. Používá k tomu zdařilé digitální triky (Václavské náměstí s retro tramvajemi) a pomáhá si i ne moc nápaditou, ale v zásadě funkční hudbou.
Když k tomu připočteme ještě Ivana Trojana v hlavní roli, je zaděláno na nadprůměrný film. Trojan má charisma a smutné inteligentní oči, strohá černobílá móda padesátých let se k němu navíc tak nějak hodí. Hraje jako vždy výtečně, což platí i pro německého herce Sebastiana Kocha a pro Soňu Norisovou, jež ztvárnila jeho manželku, žijící ve věčných obavách z budoucnosti.
Němčináře možná pobaví, jak se Trojan a Norisová naprosto plynule vyjadřují v gramaticky složitých německých větách (podmiňovací způsoby apod.) a přitom výslovnost prozrazuje, že německy vůbec neumí. Trochu nepřirozené, ale je to jen detail. Solidní filmové drama o padesátých letech tu už dlouho nebylo, a proto by snímek Ve stínu neměl vyjít na prázdno, až se budou rozdávat Čeští lvi.