Článek
Praha v době Aachena byla evropským centrem pozdního manýrismu. Byl to styl vycházející z harmonické krásy renesance, jeho tvůrci si však potrpěli na nejrůznější bizarnosti a kuriozity. A Rudolf II. jako mecenáš byl v tomto ohledu obzvláště vnímavý. Intenzívně ho zajímalo vše podivné, tajemné a magické.
Hans van Aachen sice neměl fantazii svého soka Arcimbolda, který se v Praze stal praotcem všech surrealistů, ale císaře chtivého zážitků dokázal uspokojit v jiných ohledech. Zručně a s vášní zobrazoval eroticky vyhlížející dívčí akty.
Jedním z jeho nejslavnějších obrazů se stalo Znásilnění Lukrécie namalované kolem roku 1600 na přímou Rudolfovu zakázku. Šlo o příběh z dávné historie Říma: syn etruského krále se násilím zmocnil ctnostné Římanky, což vedlo k povstání lidu a nastolení vytoužené republiky.
Zhýralý císař
Dějiny Aachena nezajímaly. Dal si však záležet na tom, aby obraz rozzářil bělostným tělem svlečené Lukrécie. Dobře věděl, že Rudolf II. po něčem takovém prahne, neboť – jak kdysi poněkud nediplomaticky prozradil vyslanec Melchior Goldast z Haiminsfeldu – „císař holdoval s náruživostí smilstvu a různým rozkoším a měl své vlastní únosce, kteří úkladně zajímali panny a přiváděli mu je.“
Erotika v mytologickém hávu se proto stala vítaným tématem dvorních umělců zaměstnaných na Pražském hradě a Aachen v tomto ohledu přímo proslul. Polonahé svůdné krásky zdobily téměř každý jeho obraz inspirovaný antickými bájemi.
Po smrti Rudolfa II. se katoličtí Habsburkové chtěli co nejrychleji zbavit tohoto nepříjemného dědictví. A tak i obrazárnu Pražského hradu navštívila speciální komise, vyřadila malby s erotickými náměty a okamžitě zařídila i jejich rozprodej.
Zneuctění Lukrécie koupil v roce 1623 obchodník Daniel de Bries a zaplatil za ni 400 tolarů, což bylo 16x více než za Cranacha a Rembrandta a 8x více než za Dürera. Obraz se poté záhadně ztratil a vynořil se až v říjnu 1992, kdy ho jedna sběratelka nabídla vídeňskému Dorotheu do aukce.
Dávná ozdoba Pražského hradu se po dražbě na jaře 1993 dostala do stálé expozice vídeňského Uměleckohistorického muzea.
Ideál doby manýrismu
Nevíme, kdo byla Aachenova oblíbená modelka. Jisté je, že měla pevná, ale menší prsa, široce tvarované boky a dlouhé nohy. Tak nějak asi vypadala i mladičká Regina di Lasso, kterou umělec potkal v Mnichově.
Byla dcerou proslulého hudebního skladatele Orlanda di Lasso a natolik poutala Aachenovu pozornost, že z Bavorska k Rudolfovi II. po jistou dobu jen dojížděl. Pamatovalo se na to i v pracovní smlouvě, kterou malíř uzavřel v lednu 1592, kde se píše, že může pobývat „mimo dům“, čili nemusel být trvale přítomen na Pražském hradě.
Až svatba s Reginou 1. července 1596 vše změnila a novomanželé se přestěhovali přímo na Hradčany, kde měli vlastní dům kousek od Svatovítské katedrály. Rudolf II. si svého malíře vážil natolik, že ho záhy povýšil do šlechtického stavu.
„Von Aachen“ mohl poté pečetit svoje dopisy červeným voskem, plat se mu zvýšil na 300 guldenů a další peníze dostával na činži. Rudolfovi II. se za vše odměnil nejen četnými portréty a mytologickými výjevy. Sháněl pro jeho hradní sbírky ty nejvzácnější obrazy po celé Evropě a účastnil se i vyjednávání o nákupu Dürerovy Růžencové slavnosti.
Aachen v Praze i podnikal – vozil do Čech dobré víno z Německa a Rakouska. A sloužil také jako obratný diplomat – pro svého císaře dokonce v roce 1603 hledal vhodnou nevěstu, což ho přivedlo mezi aristokratickou elitu na nejpřednějších evropských dvorech.
Rád „chlastal“ víno
V souvislostí s diplomatickou misí vzbudil pozornost mnoha evropských intrikánů. Jeden z nich o něm podal svým zaměstnavatelům tuto důvěrnou informaci: „Je spíše prostý než chytrý. Nic nedělá, neříká, nedává a nebere, aniž by svému pánu o tom všem dopodrobna nepodal zprávu. Mluví pravdu a má rád víno i veselí.“
V Praze patřil Aachen k družině nizozemských umělců, kteří v podhradí často bouřlivě oslavovali svoje umělecké triumfy. Historik umění V. V. Štech kdysi říkával, že díky nim se do češtiny dostalo i slovo chlastat. Když Aachenovi kolegové – jako třeba Bartolomeus Spranger – sedávali v krčmě na Malé Straně a dožadovali se další sklenky vína či piva, volali na hostinského německy „glas, glas, glas...“, jenže Nizozemci místo G říkají CH, takže to znělo jako „chlás“. A protože jako malíři něco vydrželi, stali se jejich výkřiky legendárními. A čeština tak prý byla obohacena o nový výraz…
Zápůjčky z Louvru i z Ermitáže
Po smrti Rudolfa II. v roce 1612 se chtěl Aachen vrátit do Bavorska, ale než si vše připravil, tak 4. března 1615 zemřel v devětapadesáti letech a byl pohřben v katedrále sv. Víta, poblíž posledního lože českých králů.
Nový císař Matyáš pro vdovu po slavném malíři neměl moc pochopení. Dokonce nechal zabavit její dědictví z důvodů údajné přesné inventarizace malířova odkazu. Šlo mu hlavně o Aachenovy pověstné obrazy, ceněné tehdy po celé Evropě.
Regina se čtyřmi dětmi a pátým na cestě se musela doprošovat panovníkovy velkorysosti. Ukázalo se, že Habsburkové jí toho poměrně dost dluží, proto jí peníze posílali ještě několik let do Mnichova, kam se v roce 1615 odstěhovala.
Většina Aachenových děl z Pražského hradu postupně zmizela v různých zahraničních sbírkách. A tak na výstavu do Prahy svoje poklady zapůjčil pařížský Louvre, Britské muzeum v Londýně, Ermitáž v Petrohradu nebo Uměleckohistorické muzeum ve Vídni.
Návrat je prostě velkolepý. Kulturní akce světového významu vznikla ze spolupráce Německa, České republiky a Rakouska. Kéž by podobných výstav bylo v Praze víc.