Článek
Pro Stehli, která v 70. letech absolvovala pražskou FAMU, je ve fotografii podstatná soustavnost: kniha je členěna do jedenácti kapitol, v nichž jsou jednotlivé snímky vzájemně pospojovány buď vývojem ústřední postavy v čase, anebo jedním motivem snímaným na různých místech. Těžiště autorčiny tvorby spočívá v normalizaci, byť některé "obrazové eseje" se uzavírají až kolem roku 2000.
Příběhy krejčího Slámy, Cikánky Libuny, návštěvníků rybárny na Václavském náměstí nebo obyvatel domu v Žerotínově ulici v Praze na Žižkově se střídají s pohledy na absurdní předmětné konstelace v normalizačních výlohách, surreálná "dobová zátiší" v domácnostech, případně přeludné hry tvarů zakleté v omítce zdí a opuštěných ulicích.
Iren Stehli zabírá své objekty a jejich prostředí frontálně - uvádí diváka okamžitě doprostřed děje, a protože jen zřídkakdy sahá po vizuální metafoře nebo analogii, mají její černobílé snímky prudký efekt. Člověku opakovaně zatrne při pohledech na vyduchlé, zotročené bytosti, které se odevzdaně ládují v bufetu, mátožně motají po tanečním parketu nebo skrz výlohu očima hltají kusy masa v řeznictví.
Nefigurativní snímky jsou naopak úlevné svojí groteskností. Totální antiestetika veřejných i soukromých prostor 70. a 80. let je z dnešního odstupu tak neskutečná, že se z dokumentární hodnoty snímků náhle vyklube překvapivě svébytné výtvarné dílo. Ani dokument, ani umění by ale nebyly osobité, kdyby v případě Iren Stehli nešlo, jak píše v úvodu Fárová, o "vážně pozorující a zároveň obdivující analytický pohled entomologa, milujícího všechny své zkoumané brouky a motýly, kteří se ocitli v zajetí nesvobody". Čím konkrétnější tak snímky osob a jejich prostředí v této monografii jsou, tím přirozeněji vypovídají o obecném čase a prostoru.
Anna Fárová, Martin Heller: Iren Stehli, Torst, Praha 2006