Článek
Ona s tím však úplně nesouhlasí a v jednom rozhovoru uvedla, že praví naivisté malují to, co vidí, zatímco ona je ovlivněná hlavně divadlem či životem, a řadila by se spíše k naivnímu surrealismu.
Také zdůraznila, že vlastně maluje svůj vysněný svět. Na výstavě, která vznikla k jejím osmdesátým narozeninám, je v podstatě každý vystavený obraz důkazem jejího výše uvedeného tvrzení.
Co je tedy ten vysněný svět podle Emmy Srncové? Především je to místo plné barev, zelených luk, blankytného nebe, květin či zvířat. A také lidí. Krásných dlouhovlasých a prsatých dam, elegantních gentlemanů staré školy a rozpustilých dětí.
Autorčin autoportrét stojící na stojanu hned u vchodu ukazuje návštěvníkovi, do jakých uměleckých končin se vydává. Dáma sedí v kloboučku s bílými květinami na zeleném pahorku se dvěma psy v náručí. Duha klenoucí se za ní na nebi evokuje rozprostřená andělská křídla.
A propos psi, ty společně s kočkami najdeme na většině děl. Třeba obraz Bohumil Hrabal, kočičí král (1994) vzdává hold nejen slavnému spisovateli, ale i jeho opravdu velké lásce ke kočkám. Postava literáta kráčí lesem plným bělostných konvalinek a garde mu dělá celá četa čtyřnohých miláčků.
Kromě zvířat má malířka ráda také pohádky a nadpřirozené bytosti. Dílo Sněhurka a 7 trpaslíků (1993) zobrazuje vnadnou nahou Sněhurku, po které s gustem lezou trpaslíci. Jeden je vpletený do její bujné kštice, jiný trůní v jejím klíně, další hladí její laní nohy. Také jemné erotické motivy patří k výrazným vizuálním znakům prací Emmy Srncové. Stejně jako přetékající děj z plátna na plochu rámu. Malířka zkrátka využívá každého centimetru k tomu, aby rozšířila hranice svého vysněného světa.
A to je dobře, protože ten náš, krutě reálný, rozhodně tak idylický není. Na obrazech Emmy Srncové je ale aspoň vidět, jak by třeba jednou mohl vypadat.
Mohlo by se vám hodit na Firmy.cz: Novoměstská radnice, p. o. Praha