Článek
Jak jste nabídku, vrátit se po tolika letech do Cannes, přijala?
Myslela jsem, že je to žert, nechápala jsem, co bych tu po tolika letech dělala. Až tady jsem se od ředitele Národního filmového archivu Michala Breganta dozvěděla, že to bylo přání Vojtěcha Jasného (zemřel 16. listopadu 2019 v 93 letech - pozn. red.), který toužil po tom, aby byl film Až přijde kocour v Cannes znovu uveden.
A uvědomila jsem si, že Jasný byl nesmírně zvláštní osobnost. Mívala jsem z něj někdy pocit, jako kdyby organizoval ještě nějaký jiný život mimo nás.
My si nikdy nepsali, ale když mi jednou bylo v životě těžko, přišel mi od něj náhle pohled, na něm kocour s fajfkou a slova Bůh tě ochraňuj, Emilko. Jako kdyby věděl, že je mi zle.
Vybaví se vám ještě vzpomínky na Cannes 1963?
Samozřejmě. Je to tu sice všechno úplně jiné, ale když jsme se procházeli po Croisette a šla jsem kolem Martinezu, kde jsme tehdy bydleli, všechno jako by se vrátilo. Ty vzpomínky jsou velmi živé mimo jiné proto, že jsem tu měla i krušný zážitek.
Byli jsme na večeři, dali jsme si mušle a já, protože jsem už tehdy nepila alkohol, jsem je zapíjela teplým džusem. A ve čtyři ráno jsem se vzbudila a myslela si, že umírám, že jsem se otrávila. Odvezli mě do nemocnice. Nic z toho nebylo, ale zapomenout se na to nedá.
Ovšem drtivá většina těch vzpomínek je nádherná, tehdy začínala česká nová vlna, Vojtěcha Jasného tu měli rádi, byla to velká sláva. O šest let později v Cannes dostal za film Všichni dobří rodáci cenu za nejlepší režii a zvláštní uznání technické komise.
Jak vzpomínáte na natáčení s Janem Werichem, Vlastimilem Brodským, Jiřím Sovákem, Vladimírem Menšíkem, Jiřinou Bohdalovou a dalšími?
S nimi všemi to bylo báječné, to je nezapomenutelná herecká generace. Na natáčení jsem patřila spíš k dětem, ale přesto mezi námi vzniklo přátelství, které jsme pak dlouho udržovali. I díky tomu, že Slovenské národní divadlo, v němž celý život hraji, jezdilo hostovat do Prahy, pražská divadla zase na Slovensko. Jenže už jsme zůstaly naživu jen Jiřina Bohdalová a já.
To natáčení bylo tehdy zvláštní i proto, že trvalo velmi dlouho. V Telči se pořád čekalo na počasí. Když pršelo nebo byla mlha, nedalo se točit.
Byla tam spousta triků, černé divadlo, všechno se muselo zkoušet včetně toho, jak se budeme barevně měnit. Sice se pak film koloroval, ale my byli opravdu těmi barvami natření. Ten film je velkým holdem kameramanovi Jaroslavu Kučerovi, vždyť se to všechno dělalo na koleně.
Máte v něm i akrobatická čísla. Prováděla jste je sama?
Až na to velké kolo. Já byla gymnastka, dokonce jsem skončila osmá na mistrovství republiky, a byla jsem tehdy dost odvážná. Možná to byl hlavní důvod, proč mě obsadili. A já do toho zase šla přesto, že kocoury nesnáším, a tam jich bylo nepočítaně.
S jedním jsem dokonce spadla ze šestimetrové výšky z lana. Něčeho se lekl a letěli jsme oba. Ležela jsem pak v nemocnici, sice se mi až na odřeniny nic nestalo, ale dlouho mě nechtěli pustit. Jasný zastavil natáčení, dokud ho všichni lékaři neujistili, že nebudu mít následky.
Pojďme ještě do současnosti. Jak se divadlo vzpamatovává z covidové pauzy?
Pomalu to jde. V červnu jsme už měli premiéru hry britské autorky Caryl Churchillové Čaj a apokalypsa. Je to hra pro čtyři ženy, s Božidarou Turzonovovou, Kamilou Magálovou a Annou Javorkovou v ní vedeme nezávazné hovory, které se mísí s apokalyptickými vizemi. Premiéry dopadly dobře. Uvidíme, jestli na to budou diváci po prázdninách chodit.