Článek
Čeho se od vás dočkají návštěvníci festivalu?
Mohou čekat velkou show improvizované elektronické hudby, kde zazní hodně z klasických skladeb, ale také skladby z nové desky, a úplně nový druh světelné show, pro kterou jsme se rozhodli. Má mnoho zajímavých vizuálních prvků. Bude to vizuálně i zvukově spektakulární představení.
Jak velký prostor dostane nová deska Wonky?
Asi tak polovinu, ale třeba jedna skladba z nové desky je jen současnou verzí jedné starší. Když ji hrajeme, tak mícháme dva světy. Ale asi tak polovinu.
Jak důležitá je pro vás světelná show?
Velmi důležitá, protože nezpíváme, a texty nejsou v centru pozornosti, tak se soustředíme na světelnou show. Miluji světelnou show venku, protože nejste omezeni velikostí budovy. Můžete jít přesáhnout rozměry a má taky velmi odlišnou náladu.
Budete mít na scéně nějaké hosty, když nahráváte se zpěváky?
Ne na scéně budeme jen já a Phil. Skoro vždycky je to tak kvůli způsobu, jakým to hrajeme. Víme, kterou píseň budeme kdy hrát, ale vždy je nějak mícháme, měníme způsob, jak je hrajeme, a to moc nevychází, když pracujete ještě se zpěváky.
Takže koncert bude částečně improvizovaný.
Ano, víme, kterou píseň budeme kdy hrát a jaké sekvence a smyčky ji tvoří a vytvářejí základní strukturu. Než ji spustíme, máme připraveny všechny tyto sekvence a smyčky. Záleží jen na nás, kdy je spouštíme, každou z částí můžeme hrát tak dlouho, jak chceme. Měníme to, protože každá publikum jiné, někdy má náladu na tanec, jindy chce spíš poslouchat. Nemluvě o tom, že řada našich syntezátorů ani nemůže mít předem připravené zvuky, ty vznikají přímo na pódiu během hry takže z tohoto pohledu je to docela improvizované.
Inspirují vás také při tvorbě nástroje, které vyžíváte?
Rozhodně, vezměte si skladbu The Box, použili jsme v ní kladívkový dulcimer a celá skladba je tím ovlivněna, je ovlivněna tím zvukem, který dělá z písně to, čím je. Děje se to i u mého hlavního nástroje, což je syntezátor. Věčně si kupuju nové hračky a zjišťuji, co s nimi mohu dělat a to ovlivňuje to, co složím. Myslím ten zvuk, který získám. Mám rád, když moje hudba vychází z harmonie, ale když je současně inspirovaná zvukem.
Upřednostňujete analogové nástroje, nebo digitální?
Já dávám přednost analogům, mám rád na nich jejich nepředvídatelnost. Práce s analogovými syntezátory je odlišná, ony nemají paměť, vytvoříte zvuk, nahrajete ho a tím to končí, není tu žádná cesta zpátky. Pokaždé, když to zopakujete, je to trochu jiné. A tento aspekt mám v hudbě rád.
Když jsem poslouchal vaše alba, měl jsem pocit, že je hodně inspirována britskou psychedelií, zejména Pink Floyd z konce šedesátých let, a také krautrockem. Je tomu skutečně tak?
Byli jsme více ovlivněni krautrockem než Pink Floyd. Mám rád Pink Flyod, ale oni hráli ještě předtím, než jsem tu byl a nikdy jsem je moc neposlouchal. Dark Side Of The Moon jsem poprvé slyšel až v půlce devadesátých let. Ale velký vliv na nás měli Tangerine Dream, kteří mají hodně pinkfloydovský přístup a hodně improvizovali. A rozhodně uznávám improvizovanou psychedelii ze šedesátých let. Rozhodně jsme ale byli inspirování krautrockem, zejména Kraftwerk, ale ještě více nás ovlivnil britský industriální funk a elektronika jako byli Cabaret Volatire. Ale myslím si, že hodně z těchto skupin bylo nějak ovlivněno Pink Floyd, takže i my jsme pravděpodobně ovlivněni Pink Floyd z druhé ruky. A oni taky dělali světelnou show. Ale líbí se mi taky filmová hudba, která je vždy instrumentální a je v ní harmonie, kterou mám rád.
Elektronická hudba je postavená na zvuku, rytmu, melodii, ale ne na slovech. Nechybí vám občas texty a poselství v nich?
To je taky důvod, proč teď tak rád pracuji se zpěváky. Dělají to, co já nemohu. Když je potřebuji, tak je přizvu, ale texty mi moc nechybí. Pokud se ale vzdálím od elektroniky, tak poslouchám hlavně anglický folk, moderní folk, který je udělán trochu odlišněji, melancholičtěji. Většinou jsou v něm zpěvačky. Hlavní důvod, proč je rád poslouchám, je ten, že dělají přesně to, co já nedovedu, velmi prosté písně s ženských zpěvem. Pro mě jsou magické, protože je to naprostý opak toho, co dělám já.
Pro mě zas zajímavá kombinace hlasu a elektroniky...
Vždy jsem měl rád Trenta Reznora a Nine Inch Nails, to co dělá, je skvělé, obdivuhodně spojuje elektronickou hudbu s vokály. Taky se těším na příští album The Knife, jsou skvělí, jejich poslední deska Silent Shout byla výtečná. Jejich zpěvačka Karin Dreijer Andersson natočila sólovou desku Fever Ray, které je taky velmi dobrá. Je taneční a ne tak gotická jako Trent Reznor, ale je hodně postavená na náladě.
Existuje stále existuje scéna elektronické taneční hudby, jako v době rave parties, nebo už je to pryč?
Něco takového je pro mne těžké říci, protože je v centru toho, co dělám. Naopak si myslím, že je velmi silná, pořád si kupuju desky, zrovna jsem si koupil St Etiene a album Squarepushera. Je tu skutečně hodně nezvyklé elektronické hudby, není to nutně taneční hudba, je to spíš elektronická hudba k poslechu. Samozřejmě je jiná než před 22 lety, kdy byla hodně tanečně orientovaná. A pořád narážím na lidi, které jsem potkával před dvaceti lety. To je skvělé.
Máte právě hotové album, ale máte už nějaké plány do budoucnosti?
V tuto chvíli myslíme na nastávající koncerty, přípravy koncertů nás plně vytěžují, pracujeme na světelné show, na tom, jak skladby hrát a obměňovat, prostě doladit, co děláme naživo. Ale připravuju si laptop, abych mohl psát na turné.