Elegická nostalgie krumlovské Bystroušky

Janáčkova geniální opera o plynutí lidského a přírodního času se nepochybně do kouzelného prostředí zámeckého parku hodí.

Obavu, aby se její existenciální poslání nerozplynulo v zábavnou „zvířátkovskou“ show pro děti, za jakou bývá Bystrouška často a mylně zaměňována, rozptýlila volba režisérského dua SKUTR (Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský) a jeho obrazového přístupu k jakékoli látce.

Skutři naslouchali citlivě Janáčkově hudbě a vytvořili inscenaci, která vypovídá mnoho o elegické nostalgii „drásavé idyly“, jak Bystroušku nazval ve své eseji otištěné ve zkrácené verzi v programu Milan Kundera, a která zároveň vychází vstříc i divácké touze po pobavení.

Jejich Bystrouška sleduje životní cyklus skrze několik základních témat: dvojpólové mužsko-ženské, neustále doutnající erotické přitažlivosti, ústící do něžného pohlazení i drsného podmanění, permanentní opilecké extáze životem, touhou i snem, hořké konfrontace životní odvahy a přízemnosti, až po závěrečné přijetí životního koloběhu.

Skutři pracují nepopisně, byť s využitím konkrétních odkazů („šedesátkovské“ kuchyňské pipky s elvisovským kohoutem, okresní playboy Harašta v džínovém kompletu posázeném módními logy, omšelá autobusová zastávka či svítící reklamní neóny v umakartové hospodě u Pásků).

Do uceleného scénického obrazu zapadají barvité kostýmy Marka Cpina, které posilují propojení lidského a zvířecího světa, jež je zde daleko silnější než v jiných inscenacích, ať už je to komáří, věčně opojený Rechtor, zatrpklý Jezevec-Farář a především půvabná dívčí Bystrouška v elegantním rezavém kostýmu s dlouhou vlající šálou symbolizující její dráždivé ženství a životní energii.

Své místo v této galerii má i věčně nasávající Zajíc / Králík v dokonalém mimicko-pohybovém ztvárnění Pavla Klenky: pro většinu diváků vděčná komická, operní dění oživující figurka, pro jiné čapkovsko-chaplinovský němý průvodce zvířecím i lidským světem, který nakonec jako jediný - spolu s Bystrouškou - zaplatí za celou tuhle féerii svým životem. Ostatně scéna smrti Bystroušky je dokonale vystavěným, silným citovým vrcholem inscenace, něžným a krutým zároveň.

Prostor zámeckého parku rozehráli režiséři se scénografem Jakubem Kopeckým nápaditě, do hloubky, s dokonalým svícením a zjevováním jednotlivých figur i jednoduchých scénických objektů v průhledech mezi stromy, to vše za účinné pomoci baletního souboru ve výborné choreografii Jana Kodeta.

Závěrečná scéna, při níž všechny postavy přihlížejí Revírníkově bilancování, je logickou tečkou za uzavřeným životním cyklem a poznáním, že život je krásný, i když nás „bolijou nožky“ a přes švihadlo už se skákat nedá.

Českokrumlovská Bystrouška disponuje pro všechny, i menší role, kvalitním obsazením. Lenka Máčiková má pro titulní roli výborné hlasové i herecké vybavení, dokonalý pár tvoří s Lišákem, jehož se inscenátoři, ve shodě s tématem mužsko-ženského principu, rozhodli místo obvyklému dramatickému mezzosopránu svěřit tenoristovi. Jorge Garza předvedl nejen příkladnou češtinu, ale i citlivé pěvecké pochopení janáčkovského partu (ostatně má za sebou i krásně zvládnutého Janáčkova Broučka) a živé herecké podání zamilovaného lišáka.

Krásnou, hořce tragikomickou postavu vytvořil z Faráře / Jezevce Josef Škarka, totéž lze říci i o Rechtorovi / Komáru Jána Ruska. Revírníka zpíval Svatopluk Sem (alternuje Alexandr Beň), který má s touto rolí již bohaté pěvecké zkušenosti, dokázal ale dobře zapadnout i herecky do elegicko - veselého ducha českokrumlovské inscenace. Ale to platí prakticky o všech představitelích i menších rolí (výborný Jiří Brückler jako Harašta) a také o obou sborech - sboru jihočeské opery i dětském sboru Jitřenka, jehož sólistky jsou důstojnými partnerkami dospělých profesionálních pěvců.

Nejproblematičtější stránkou krumlovské Bystroušky je její orchestrální podoba, která postrádá dynamickou a výrazovou rafinovanost, orchestr zní ploše a nevýrazně, jako by si šéfdirigent jihočeské opery Mario De Rose s Janáčkem příliš neporozuměl. A to platí i v případě, že za dirigentským pultem stojí Martin Peschík, jehož snaha o rozehrání barevnějšího zvuku naráží zřejmě na bariéry nastudované koncepce.

I tak je ale českokrumlovská Bystrouška zážitkem. Na letošní sérii představení se bohužel podepsalo deštivé počasí a také nedůvěra diváků k „modernistovi“ Janáčkovi, což je dnes už těžko pochopitelný, ale na domácí půdě usilovně se držící předsudek. Škoda, protože právě tato Bystrouška je při chvályhodném respektu vůči filozofickému poslání Janáčkovy opery divácky velmi přístupná.