Článek
Soubor okolo zpěváka Blixy Bargelda přitom nežije z minulosti, z opakování starých hitů, na klasiku v podobě skladeb Haus der Lüge a Armenia došlo až v posledním přídavku. Repertoár byl postaven na písních z nové desky, doplněných údernými kousky z předchozího Silence Is Sexy.
Skupině se podařilo přežít, protože nepodlehla módním trendům, nenechala se okouzlit strojovými tanečními rytmy, zachovala si svůj typický přístup, současně však nerezignovala na vývoj, a tak zaujala i nové posluchače. Nestaví už jen na záměrné primitivnosti a rytmu vytloukaného do železného šrotu jako na počátku osmdesátých let, ovšem těchto prvků z doby, kdy chtěla vytvořit hudbu, jakou nikdo nehrál, se nezřekla. Vnímá však atmosféru doby i odkaz minulosti.
Rozčarování ze současnosti přináší opilecký Selbsportrait im Kater s názvuky berlínského kabaretu. Nové nástroje z plastových lahví, použité v titulní písni přitom ukazují, že žijeme ve světě odpadků. Nechybělo ani pár jemnějších písní, které ukazují, že "neubauteni by klidně mohli kráčet k popu. Oni však možnou cestu do pekel komerce jen ukáží, ale nevydají se po ní. Raději si divadelně pohrávají s rytmy vytloukanými na kusy plechu, takže posluchač do poslední chvíle neví, co přijde za skladbu.
V Arše také hodně experimentovali se zvukem syčícího tlakového vzduchu a kompresory. Nepřestávají hledat, což je nejlepším důkazem, že jsou doopravdy živí. Skutečný život a autenticita je tak vzácná, že soubor stále poutá pozornost.
