Článek
I její vznik však provázejí mimořádné okolnosti: prakticky celý fotografický soubor byl v pražské tramvaji ukraden, naštěstí až ve chvíli, kdy byly snímky uloženy v digitální podobě v počítači... Předmluvu ke knize, která by měla vyjít v polovině letošního roku, napsal Egon Bondy. Vybrali jsme z ní:
Pěkně tlustý fascikl by vznikl, kdyby se jen shromáždila dokumentace, jak se ne "český národ", ale česká tzv. inteligence (resp. společenská elita) chovala vůči těm, kteří přesáhli maloměšťácké niveau. Od Dobrovského přes Máchu a Kosárka, Boženu Němcovou, Sabinu po Mánesa, Nerudu, Aleše etc. etc. Je to zdokumentováno (Havlíčkovi se po návratu z Brixenu v Praze každý na ulici vyhýbal s výjimkou Naší paní Boženy Němcové), koho mohli, dehonestovali a štvali i materiální nouzí, aby se jimi po jejich smrti vytahovali. Jakkoli i jinde to bývá zvykem, bojím se, že česká inteligence v tom má primát.
O Hrabalovi existuje dnes už nepřehledná literatura, a to, že se s ním po většinu života zacházelo - slušně řečeno - beztaktně (a to už před známou "aférou" s jeho několika vynucenými, a přitom bezobsažnými řádky v interview v Tvorbě v polovině sedmdesátých let), se nejrůznějším způsobem obchází. Not my business and no comment.
Literární kritika ani literární historie nejsou mým oborem, ale pomalu zbývá už jen pár lidí, kteří byli Hrabalovými blízkými přáteli v dobách před padesáti lety, a tak jsem koneckonců oprávněně stále vyzýván k tomu, abych o něm něco vypověděl. Udělal jsem to prostřednictvím různých masmédií zdejších i zahraničních už mnohokrát a vcelku dosti podrobně. Shrnu to tedy už jen stručně.
Když mě požádal o schůzku, nevěděl jsem o něm vůbec nic, zatímco on o mně už dost. Setkal jsem se s mužem o šestnáct let starším, což v jednadvaceti letech připadá člověku jako velký věkový rozdíl, a protože naše generace měla svízelné estetické problémy, všichni jsme hledali tvůrčí odpověď na bezprecedentně změněnou společenskou situaci a hledali jsme ji jaksi směrem proti proudu, nečekal jsem, že by starší chápali, oč nám jde. Potkal jsem však člověka nejen osobně úžasně okouzlujícího, ale i takového, který našim snahám rozuměl (a to už jsem měl zkušenosti s Teigem a dalšími představiteli moderny).
Že se vyznal v dějinách moderního umění stejně jako my, nepřekvapovalo, ale že je soustavným čtenářem filosofické literatury, mě k němu hned velmi připoutalo. A ke všemu ještě - naší společnou "velkou knihou" byl Tao te ťing.
Takže jestliže vyšlo najevo ještě i to, že naším společným přítelem je tehdy všemi vysmívaný Vladimír Boudník, ocitl jsem se u Hrabala v Libni jako doma.
Tak vznikla a po několik let držela pospolu trojice, která se stala via facti jakousi mikrokomunou, jež do značné míry měla společnou střechu nad hlavou a společnou kasu. Velmi blízké spolužití trvalo do jara 1955, a zejména Hrabala okouzlilo natolik, že na dlouhá desetiletí mu bylo inspiračním zdrojem.
Za tak relativně dlouhou dobu prakticky každodenní komunikace se zajisté u nás vystřídala řada návštěvníků, jelikož každý z nás tří měl v té době další desítky přátel. Později se každý, kdo mohl, vytahoval tím, že tam pobýval s námi, ale to vůbec není pravda. Velmi zřídka jsme připouštěli kohokoli dalšího, snad jedině Marysko se objevil třikrát čtyřikrát, ostatní nanejvýš jednou, mnozí nikdy (Sekal, Medek, Krejcarová atd.).
Nějak aniž bychom se domluvili, byli jsme nejraději - po večerech a nocích - jen ve své trojici. A nikdy nás to nepřestalo těšit, protože jsme si mohli nerušeni hovořit jen o tom, co nás zajímalo: bylo to úzké, ale nevyčerpatelné spektrum otázek: umění a filosofie. Politika byla stejně ignorována jako řeči o ženských či o fotbale.
Vladimírek zanechal spoustu rozdurděných vzpomínek o vzájemném přátelském hádání. Hrabal to úsměvně podal v transformované básnické vizi, já prakticky literární svědectví nezanechal - jen v bohaté korespondenci, jež se zřejmě ztratila (psali jsme si totiž navzájem převelice často, byť jsme se, jak řečeno, scházeli takřka každodenně).
Neboť každý z nás reagoval podle své nátury, je zcela očividné, že pro všechny byla naše pivní symposia významným životním i uměleckým ziskem. Myslím, že nejlepším dokladem toho je, že dílo každého z nás má zcela individuální profil, nedošlo k nějaké estetické či názorové synkresi, nikdy nás nenapadlo vytvářet nějakou skupinu jako nazaréni či prerafaelisti atd., v přátelských hádanicích byl plně respektován individuální názor a charakter druhých, a obohacování bylo tedy nepřetržitě podnětné.
S jakou intenzitou jsme svůj vztah prociťovali a prožívali, dosvědčuje i to, že ve skutečnosti jsme jen zcela výjimečně a nakrátko seděli v hospodě (pouze čekajíce než nám hostinský natočí ty naše pověstné konve piva, jež jsme si odnášeli domů) a například procházky byly vzácné a pak obvykle jen ve dvou. Může být s podivem, že jsme si stále měli co říct a bavilo nás to, ale bylo tomu prostě tak. (...)
Hrabal bytostně toužil po tom být a žít s lidmi. Proto dal raz dva vale úředničině a hledal nejméně prestižní dělnická zaměstnání. Zakecával se po hospodách. Zajímal se o každý lidský osud, ale dokonce - a s požitkem - i o prázdný žvást. I svoje knihy viděl jako komunikaci s lidmi a bylo pro něj bytostnou újmou, byl-li nucen psát "do šuplíku", proto jeho ústupky idiotické cenzuře. Na peníze a věhlas sral.
Ukázalo se, že dobře dělal, ty ústupky cenzuře (a autocenzuře) nedokázaly potlačit to všeobecně lidské, co u něj čtenáři nacházeli v dobách odlidštěných a proč si ho tak zamilovali.
V tomhle patří Hrabal velmi zřetelně do rodokmenu právě české literatury, v níž málokdo málokdy se uchyloval do slonovinové věže. Za to, že člověk přichází před ostatní s otevřenou náručí, se ovšem většinou draze platí, zvlášť unás.
Hrabal nebyl naivka, aby neviděl, že žije ve společnosti morálně pokřivené, reprezentované darebáky a bezpáteřními šíbry. Věděl, že ho nevidí rád ani establishment (ačkoli ho používal jako exportní artikl a reklamu), ani vznikající "stínový establishment" (kterým nebyl dostatečně hrdinný).
Věru že se mu v atmosféře, kdy na jedné straně veřejně pálili jeho knihy a na druhé mu neomaleně dávali najevo, že jen z milosti ho mocipáni trpí jako poskoka, nežilo ani dobře, ani klidně. Ten člověk, který byl výsostně citlivý, den za dnem procházel očistcem zaživa.
Snad jeho nejšťastnější roky byly právě ty, kdy jím zaznamenané společenství tří bláznivých kumštýřů žilo na "Hrázi věčnosti", jako by věděli, že věčnost bude vůči nim vstřícně otevřená.