Článek
Známý oscarový herec a režisér natočil projekt velikostí opravdu úctyhodný. Pokusil se inscenovat slavnou bitvu americko-japonských bojů z Tichomoří hned dvakrát, jednou z pohledu japonských zakopaných obránců sopečného ostrova Iwodžimy, podruhé - ve snímku Vlajky našich otců - optikou americké masívní invaze.
Obraz se tu otřásá pod výbuchy střelného prachu a dávkami automatických pušek, které se skoro nemusejí nabíjet, a vojáci se hrdinsky bratříčkují, plahočí a hurónsky klábosí, jak tomu ve válečných filmech být musí.
Tahle impozantní hra na vojáčky ale přesahuje význam sofistikované počítačové hry, ve které si můžete zastřílet jednou za spojence a podruhé za fašisty. Nakonec je to výborně zahraný film s humanistickým, až uslzeně dojemným poselstvím.
V Dopisech z Iwodžimy se autoři snažili (nejen Američanům) ukázat, jak alespoň mohli Japonci vnímat válku, a zabývali se japonským traumatem z potupné porážky i šokem ze střetu se západní armádou. Naproti tomu Vlajky našich otců se na první pohled opatrně strefují do nabubřelé vlastenecké rétoriky, a hlavně známého symbolu amerického vítězství, kterým byla fotografie pětice vojáků vztyčujících v roce 1945 na Iwodžimě standartu Spojených států.
Agentura AP v akci
Pořídil ji fotograf agentury Associated Press Joe Rosenthala a ve své době byla jakýmsi oficiálním a hrdým razítkem na vítězství v Tichomoří a připomínala veřejnosti za oceánem statečnost a vysokou morálku americké armády.
Příběh vychází z románu Jamese Bradleyho a Rona Powerse a retrospektivně se noří do až ilustrativních vzpomínek jednoho z pamětníků, s nímž se po letech vracíme na to přízračné bojiště i do oslavných průvodů. Tři přeživší sotva dospělí vojáci, zdravotník John "Doc" Bradley (Ryan Phillippe), vojín indiánského původu Ira Hayes (Adam Beach) a válečný kurýr René Gagnon (Jesse Bradford), kteří byli vyfotografovaní při vztyčování vlajky na Iwodžimě, jsou povolaní do Států.
Hrdinové okamžiku mají během zájezdního turné vystupovat před lidmi, aby pomáhali armádě prodávat válečné dluhopisy na dokončení tichomořského tažení. Jejich fotka skutečně probudí válkou unavenou veřejnost z letargie, a hlavně otevře jejich peněženky.
Jenže oni si sami nepřipadají jako hrdinové a oficiální verze se liší od toho, jak a co se tehdy doopravdy stalo. Vždyť oni vztyčili až druhou vlajku, když tu první si odvezl jakýsi politik. Takže pijí (hlavně Ira) a skrývají v sobě vlastní tajemství i hořkosti, čímž mají paradoxně přispět "dobré věci".
Vítězství bez pochyb
Eastwood samozřejmě nezpochybňuje americké vítězství, jen kontroverzní symbol, který markentingově využila armáda. Říká, že nepotřebujeme hrdiny z pomníků a novinových článků, neboť všichni bezejmenní vojáci zaslouží naši úctu tak jako tak.
A my s nimi díky tomuto filmu znovu prožíváme okamžiky neefektního, ale pravého a propagandou nezcizeného hrdinství, zatímco Eastwood se vyžívá v obrazech chlapství a charakteru (velkých slibů i velkého přátelství). Vlajky našich otců nenabízejí nový ani provokativní pohled na samotnou válku, spíše řeší, jací jsou správní chlapi - ať už s flintami, nebo oslavnými chóry.
Vlajky našich otců
USA (2006), 132 min.
Režie: Clint Eastwood, scénář: William Broyles, Jr. a Paul Haggis, produkce: Clint Eastwood, Steven Spielberg a Robert Lorenz, kamera: Tom Stern, hrají: Ryan Phillippe, Jesse Bradford a Adam Beach.