Článek
Před dvěma lety se představil jako rezidenční umělec festivalu, mimo jiné i v roli dirigenta České filharmonie v mozartovsko-dvořákovském programu. S týmž orchestrem vystoupil v pražském Rudolfinu i letos 22. září v repertoáru zahrnujícím díla Bacha, Mozarta a Beethovena. Pro Novinky napsala spolupracovnice redakce Alena Sojková.
András Schiff se v první části večera chopil role dirigujícího sólisty, v druhé dirigenta. Na úvod zvolil Klavírní koncert č. 1 d moll Johanna Sebastiana Bacha. Posluchačům předvedl nádherně vedené linky smyčců, křehký a zřetelný úhoz, líbezný souzvuk klavíru a doprovodných nástrojů. Schiffova hra plynula jako klidná řeka, fráze a dynamické vrcholy se do ní organicky včleňovaly.
Vedle potěšení z průzračné interpretace se však vkrádaly i otázky týkající se stylovosti. V posledních mnoha letech existuje mnoho souborů zabývajících se poučenou interpretací, kterou jsme si již posluchačsky osvojili. Proto romantická, byť i dokonale provedená interpretace Bacha může leckomu již přijít až trochu nepřípadná.
Orchestr vedl András Schiff v první části od klavíru.
V následujícím Mozartově Klavírním koncertu č. 27 B dur, skladatelově posledním koncertu pro tento nástroj, dokončeném v roce jeho smrti, tedy roku 1791, však musely jít veškeré kritické poznámky stranou. Celá interpretace vyzněla jako výraz dokonalosti. András Schiff, dirigující od klavíru, vedl orchestr, obohacený o skvěle hrající dechové nástroje, k jemnému klasicistnímu zvuku, ve ztišených pasážích evokujícímu až doteky ochmýřené labutěnky.
Koncertní mistr Jan Fišer, mající z dlouholetého působení v PKF – Prague Philharmonia klasicistní repertoár v krvi, orchestr obohacoval svým uměřeně zpěvným tónem. Mimořádný zážitek představovala hra sólisty, jemná perlivost úhozu, pohrávání si s dynamikou, souhra s dalšími nástroji (klavír, první housle, flétna) a nádherná kadence ve třetí větě, oslnivá a současně intimní. Mozart v podání Andráse Schiffa a České filharmonie byl vskutku jedinečný. Přídavkem byla první věta z půvabné, leč interpretačně zrádné Mozartovy Sonáty facile. V Schiffově podání klenot zahraný s neuvěřitelnou lehkostí.
V druhé polovině koncertu se András Schiff představil jako dirigent. Neokázalý, bez taktovky, s drobnými gesty, která výrazně nemodelují zvuk, ale jsou schopna předat orchestru představu dirigenta. Beethovenova Symfonie č. 3 Es dur Eroica je monumentálním dílem, vznešeným, hrdinským, tragickým i lyrickým. Její hudební síla se dá tesat do kamene, lze ji však i uchopit ze subjektivního pohledu tvůrce, jeho vnitřních zápasů, bolestí i světlých okamžiků. Tak ji ztvárnil Schiff a orchestr mu v tom byl chápavým partnerem.
Sir András Schiff je dirigent neokázalý, s přesnými, drobnými gesty.
Byla to jiná Eroica než Gardinerova nebo Karajanova, tlumenější, do sebe zahleděnější. Ve smuteční větě zvolil dirigent až extrémně pomalé tempo, jehož oprávněnost vysvitla na konci, završujícím její existenciální rozměr. Ve Scherzu zaujaly bezchybné lesní rohy, pečlivě budovaná dynamika, jemné smyčce, v závěrečné větě pak rozklenutý symfonický zvuk, na kterém se podílely jak plně znějící smyčce, tak výtečně hrající dechy. Eroica v tomto provedení přinesla krásný zážitek.
Jediné, co bylo možné postrádat, byla větší soustředěnost na detaily, které dokážou ještě více okořenit celkové provedení. Ale to už je opět otázka směřující k autentické dobové interpretaci, kdy ve hře na historické nástroje tyto jemnosti vystupují do popředí.
