Článek
Úvodem zazněla Taneční svita pro smyčce Johanna Sebastiana Bacha, kterou vybral a pro smyčcový ansámbl upravil umělecký šéf Dmitry Sitkovetsky. Protihlasy v jeho aranžmá vyzněly sice plasticky a při provedení i živě, přesto chyběla větší dynamická odstíněnost, kterou lze v barokní hudbě vytvořit takzvanou terasovitou dynamikou. Nejlépe zapůsobila závěrečná Gigua z páté Bachovy Francouzské svity G dur.
S jistým napětím obecenstvo i pořadatelé očekávali provedení Koncertu pro klavír, housle a smyčce d moll Felixe Mendelssohna-Bartholdyho, a to i vzhledem k náhlé změně interpreta. V technicky nesmírně obtížné skladbě čtrnáctiletého skladatele z roku 1823 obstáli sólisté na výbornou.
Sitkovetského housle měly neobyčejně zpěvný, až vítězný tón, Kahánkova hra se vyznačovala brilancí, dokonalou prstovou technikou, smyslem pro rytmus, agogiku a gradaci díla, která se projevila v samotném závěru koncertantní kompozice. Sólisté po nadšených ovacích přidali ještě skladbu Jaschy Heifetze Sweet Remembrance (Sladké vzpomínání), což je úprava Mendelssohnovy Písně bez slov pro housle a klavír.
V druhé části večera vyslechlo obecenstvo v Betlémské kapli výběr z Čajkovského původně klavírního cyklu Roční doby a Čtyři cherubínské písně pro smyčcový orchestr Jakova Jakoulova, jež okouzlily lidovými inspiracemi, valčíkovým rytmem i zadumanou, leč po chvíli projasněnou melodií.
Závěr koncertu pak rozproudila Serenáda C dur maďarského skladatele Ernö Dohnányiho v Sitkovetského úpravě pro smyčcový orchestr, která přinesla nečekané synkopy, fugové téma ve Scherzu i finální bujaré Rondo. Letošní festivalový ročník Dvořákovy Prahy uzavře v pondělí 25. září v Rudolfinu koncert Symfonického orchestru Českého rozhlasu a Českého filharmonického sboru Brno za řízení Petra Popelky.