Článek
Za skrývání své pravé tváře zaplatil autor rozpolcením a děsem, o nichž vypráví mezi řádky jeho druhá kniha pamětí nazvaná Úniky (1980).
Na úvod memoárů se Greene ptá, jak lidé mimo umění unikají před šílenstvím, melancholií a strachem, je-li to podle kolegy Audena potřeba primární, tak jako jídlo a spánek. Unikat spolu s Greenem v této knize znamená doběhnout k místopisu a inspiracím jeho románů.
Dopřávat si útěchu v psaní coby terapii, ale také tříbením náhledu na dvojakost věcí s bytostným pesimismem, pro nějž je úspěch pouze "pozdrženým selháním". Byť se tomu autor vzpíral, kritikové pro jeho literární krajinu vymysleli označení Greeneland, odkazující v angličtině ke Grónsku a postihující bezútěšnou mravní a metafyzickou poušť jeho próz o studené válce kolem nás, ale i v nás.
Spisovatel-dopisovatel
V Greenově tvůrčí anamnéze nacházíme zaujetí poctivostí Henryho Jamese a postupy modernismu, katolickou konverzi, psychoanalytické seance i zálibu oslovit veřejnost pomocí masových žánrů. Tyto vlivy pomáhaly formovat jeho osobitost, vůli vyrovnávat se s požadavky sevřené formy i úsilí "dostat se až na konec druhých lidí", pochopit celou paletu šedé a zjištění, že i soucit jako vrchol lidskosti dokáže ničit. To vše v podobě cestovního inspiromatu, stejně úhledného jako jeho romány.
Za zdánlivě zábavnou legendistickou lehkostí je však jako vždy u Greena zapotřebí nepouštět ze zřetele, co ji určovalo. Autor v knize svého času přiznal účast na tajných operacích britské MI6, kam ho roku 1941 zlanařila sestra a záhy ho sešvagřila s vedením rozvědky, kde poznal proslulého dvojitého (či prý snad trojitého) špióna Kima Philbyho. Dá rozum, že od spisovatele podobně jako od agenta Orwella nelze požadovat, aby se vyzpovídal, kolik svých levicových přátel potopil či nakolik se podílel na aféře svého nadřízeného, ale zároveň se tím do četby jeho pamětí vkrádají pochyby, kdo tu tedy kam uniká a proč.
Ale ať už jde o sféry vlivu ve Starém světě a autorovo bloudění oněmělými pražskými ulicemi při puči v únoru 1948, anebo o postkoloniální dělení moci v Sieře Leoně, Libérii, Keni, na batistovské Kubě či v Indočíně, kde jeho román Tichý Američan jako jeden z prvních poznal nesmyslnost americké intervence, dostane se nám pokaždé vnímavé reportáže z ohnisek konfliktů.
Tyto "komedie plné omylů" přioděné do lehké rebelie pocházejí z pera zvláštního dopisovatele, který kromě novinářských úkolů plnil nejméně jednu další roli. Realistická barvitost ani uhlazenost memoárové Dichtung ji však nezastřou, neboť podstata masky je známa, a tak jim můžeme i nemusíme věřit podobně jako jeho slavnému zdůvodnění čtyřtýdenního členství v komunistické straně, kam prý Greene vstoupil z touhy zajet si zadarmo do Moskvy.
Zarámovaná maska
Unikat s tvůrcem nouzovými východy a požárními schodišti tedy znamená plně přijmout jeho pravidla hry, že si jako spisovatel bude dál vytrvale "hájit autorské právo na život" a opět nám nepovolí nic než beletrii.
Uniká v ní před sebou samým do rámu obrazu, na němž je nejzajímavější to, co v něm není. Greenovské "jádro věci" je jinde a vypovídá o něm "ten druhý", zmiňovaný v epilogu jako dvojník-stín, o kterém už psali Pessoa, Kafka nebo Scott Fitzgerald.
"Povaha nutí spisovatele neustále dělat věci, které nikdy nemůže napravit," cituje Greene tohoto slavného alkoholika a naznačuje, že za rámem masky se nachází propast, z níž jako by se fitzgeraldovskou "prasklinou" prosmýkl ven s klaunským úsměvem na rtech: tady mě máte, vážení. Zase rozpor? Kdeže. Důkaz o protrpěném životě, jednom z nejtěžších, a přesto z masa a kostí.
Graham Greene: Úniky, Přeložila Gita Zbavitelová, Kalich, Praha 2006. 268 s., 267 Kč.