Článek
Jak takový koprodukční trh vypadá a co pro vás účast na něm může znamenat?
Šárka Cimbalová: Znamená to strašně moc a fakt, že byl náš projekt – jako teprve šestý český vůbec – vybrán, mi pořád připadá neuvěřitelný.
Organizátoři trhu nabízejí projekty případným koproducentům nebo prodejcům, organizují s nimi dvacetiminutové schůzky, a tihle lidé nám jsou schopni poradit, jak získat peníze ze zahraničních fondů a co vše je třeba pro to udělat.
Kolik takových schůzek člověk absolvuje?
Šárka Cimbalová: I to bylo neskutečné: čekaly jsme jich tak do deseti, a oni nám napsali, že zájem je o 96 schůzek! To se nedá samozřejmě zvládnout, takže jsme vybrali po konzultaci s Českým filmovým centrem 36 takových, kde nám spolupráce připadala nejpravděpodobnější.
S těmi jsem se v Berlíně sešla. Nemusím říkat, že z toho jde člověku hlava kolem! Jednala jsem se zástupci z Francie, Belgie, Holandska, Skandinávie. Teď nás čeká vyhodnocení, poskládání jakýchsi puzzle, aby do sebe věci zapadaly. V letošním roce budeme také znovu žádat o podporu českého Státního fondu na podporu a rozvoj kinematografie.
Anděl Páně 2 je rekordmanem loňské návštěvnosti kin.
Šarlatán, Jan Mikolášek – co je to konkrétně za projekt?
Svatka Peschková: Je to mimořádně zajímavý životní příběh. Jan Mikolášek byl skutečně lidový léčitel, a přestože pomohl svým darem diagnostiky z moči tisícům lidí, říkalo se mu pořád Šarlatán. Léčil obyčejné i velmi slavné a mocné lidi.
Marek Epstein postavil svůj scénář jednak na vnitřním boji dobra se zlem, které je v každém z nás, a jednak na tom, jak výlučný je vztah různých politických garnitur k výjimečným jedincům a že všechny se těchto samorostů pokoušejí využít a posléze je zahubit. Lidsky to vůbec nebyl jednoduchý, natož hodný člověk – měl v sobě démony, dělalo mu dobře násilí, sadismus, navíc byl homosexuál, což v padesátých letech, kdy se příběh odehrává, bylo naprosto nepřijatelné – zkrátka velmi složitá osobnost.
Anna Čtvrníčková hraje v Andělu Páně 2 dívku, která se dá s andělem a čertem dohromady.
Ještě pořád se nejspíš vznášíte na oblaku grandiózního úspěchu Anděla Páně 2, který přilákal do kin přes milión diváků. Čekaly jste to?
SP: Ani zdaleka ne! Považujeme to za zázrak, a abych zůstala u „andělské“ mluvy, přiznám, že jsme se modlily za 250 tisíc diváků, i to bychom považovaly za krásný výsledek. A podobný zázrak nás vlastně potkal i v přípravách Šarlatána, když světově uznávaná filmařka Agnieszka Hollandová souhlasila, že bude film režírovat.
Anděl Páně 2 byl váš druhý film, první byl Pohádkář. Jak se stanete z produkční a distributorky, kterými jste byly a pořád jste, producentkami?
ŠC: Do určité míry to byla náhoda. Pracovala jsem dvacet let v produkcích, které v Čechách vyrábějí zahraniční filmové projekty, a pak mě jednou oslovila autorka knihy Pohádkář Bára Nesvadbová, s kterou jsme se znaly, a řekla, že by chtěla, abychom to natočily. A tak jsme se se Svatkou domluvily, že to zkusíme. Po Pohádkáři nám pak zase zavolal Jiří Strach a nabídl Anděla Páně 2. S tím, že se musíme do 14 dnů rozhodnout a do půl roku začít točit, protože tam je velmi podstatné roční období. Ale pořád děláme tuhle práci proto, že nás baví, a vedle máme každá svou další.
Producenty jsou většinou zejména u nás muži. Cítíte při jednáních o penězích rozdílné přístupy, protože jste ženy, nebo je to jedno?
SP: Není to jedno. Zejména u Pohádkáře, ale ještě i u Anděla Páně 2 jsme někdy cítily, že se tahle práce u žen nepovažuje za tak samozřejmou. Některá jednání kvůli tomu možná trvala trochu déle, ale protože jsme ženy zralé, neprožíváme to, vždycky se v každém jednání snažíme najít takové řešení, které se bude líbit oběma stranám.