Článek
Jméno Karel získal při biřmování za pobytu u francouzského dvora, jak bývalo zvykem. Budoucí císař a král hovořil německy, francouzsky, latinsky a italsky, na prvním místě ale uváděl češtinu. Jak autor zdůrazňuje, kráčel ve šlépějích děda Václava II., který zamýšlel prosadit Prahu jako sídlo arcibiskupa, vytvořit pevný právní rámec i založit pražskou univerzitu. Šel však dál, a i proto nesmrtelně vstoupil do dějin. Měl vize, které uskutečňoval.
Tomáš připomíná i jeho bujné mládí, kdy kronikáři mimo jiné zaznamenali: „Když dlel v Parmě, mnoho prý cizoložil, hýře nevázaně jako jinoch, a neustal od toho ani na pokárání otcovo“ či „dal se, stržen byv zkaženým okolím, na cesty hříchů mládí“.
O jeho velkorysé osobnosti vypovídá i reakce po narození dědice Václava v Norimberku roku 1361. Nechal ho zvážit a tolik zlata (něco málo přes čtyři kila) věnoval chrámu v Cáchách, v němž se modlil s prosbou o dědice, městu odpustil berně a tamním vězňům udělil milost.
Kniha Jiřího Ramby Tajemství Karla IV.
Autor zaznamenává předěl v Karlově chování po roce 1350. Víc o tom vypovídá kniha Jiřího Ramby Tajemství Karla IV. (Akropolis, 192 stran, 280 Kč). Tento lékař se jako spolupracovník prof. Emanuela Vlčka podílel na antropologicko-lékařském vyšetřování lebek historických osobností českých dějin. V publikaci soustředil výsledky svých zkoumání ostatků Přemysla Otakara II., Karla IV., Ladislava Pohrobka, Jiřího z Poděbrad, Rudolfa II. a jeho mladší sestry Eleonory.
U Karla IV. zaznamenal na lebce sečnou ránu a četná tupá poranění, měnící podobu nosu i místa pod pravým okem. Dále zjistil zlomeninu levého zápěstí a deformaci levého lokte. Nejspíš vše vzniklo při vyhození ze sedla při turnaji v Rothenburgu nad Tauberou ve Švábsku. Zranění, které ho na rok připoutalo na lůžko, a dokonce vedlo k částečnému ochrnutí, bylo takřka dokonale zatajeno. Jeho prozrazením by totiž zmizela naděje na titul římského císaře.