Článek
Jaké jste měla pocity, když Boris Hybner při vyhlašování Ceny Thálie v kategorii balet přečetl vaše jméno?
S tím, že bych mohla zvítězit, jsem vůbec nepočítala. V té kategorii byla obrovská konkurence a já jsem byla přesvědčena, že nemám ani nejmenší šanci. Proto když zaznělo moje jméno, byl to pro mne šok. Hned jsem začala přemýšlet, co řeknu, protože jsem neměla nic nachystané. Ještě teď mi přijde neuvěřitelné, že jsem tu cenu dostala.
Cenu Thálie jste získala za roli Sakury v baletu Poslední samuraj. Proč si myslíte, že jste porotu zaujala právě vy?
Těžko říct, možná je oslovilo celé představení. Je to přece jen něco jiného než se běžně v repertoáru divadel objevuje. Možná zapůsobil i silný příběh a snad jsem porotu zaujala tím, jak jsem působila na jevišti. Ostatní holky, které byly na cenu Thálie nominovány, jsem na jevišti neviděla, takže nemůžu posoudit, s čím srovnávali. Každopádně jsem ale ráda, že si vybrali mne.
Je to těžká role?
Ta role byla velmi náročná nejenom fyzicky, ale také na psychiku. Krátce před premiérou se mi navíc stal úraz a tři týdny jsem kvůli němu byla mimo provoz. Naplno jsem do toho vběhla až čtrnáct dní před premiérou a hned po ní jsem musela na operaci. Přesto, že jsem si vytrpěla své, mám na zkoušení krásné vzpomínky a cenu beru jako krásnou náplast na prožitou bolest.
V Ostravě jste dříve ztvárnila řadu rolí. Které z nich považujete za nejlepší?
Měla jsem hodně ráda roli Myrthy v baletu Giselle a mrzelo mě, že se to tak rychle stáhlo z repertoáru. Mezi moje oblíbené inscenace, ve kterých jsem tančila, patřila U2 - You too. Nejnovější Poslední samuraj je ale pro mne velmi citová záležitost. Mám to představení hodně ráda a pokaždé, když jsem na jevišti, to hodně prožívám.
Vzpomenete si ještě na ten okamžik, kdy jste se rozhodla, že se budete profesionálně věnovat baletu? Máte v rodině nějaké umělecké geny?
Vůbec ne, rodiče dělají úplně něco jiného... Já jsem ale už od čtyř let dělala taneční gymnastiku. A protože mne to bavilo, ve dvanácti letech mne naši přihlásili na taneční konzervatoř. Mám-li být upřímná, balet se mi v té době vůbec nelíbil. Trvalo poměrně dlouho, než jsem si k němu našla cestu. Dnes už si bez něj nedokážu představit život. Od patnácti let jsem byla ve škole od rána do večera a baletu jsem dávala úplně všechno. Ani mi nikdy nevadilo, že kvůli němu nemám v podstatě žádný osobní život.
Než jste před šesti lety nastoupila do angažmá v Národním divadle moravskoslezském, žila jste v Praze. Jak došlo k nabídce z Ostravy?
Tehdy si mne na taneční burze, která se každoročně koná v Praze, vyhlédla Tamara Černá a poradila mi, abych se přihlásila na konkurs do Ostravy. V té době jsem dostala nabídku ještě do několika jiných menších divadel, ale Ostrava u mne vyhrála a já jsem za to strašně ráda.
Jaké jsou vaše profesionální plány na nejbližší dobu?
Teď zrovna odjíždím do Marseille, kde budou zkoušet ve spolupráci s choreografem Phillipem Tallardem. Poté odletím na Korsiku, kde odehraji jedno představení. Budu tam pobývat až do 2. dubna. A v květnu mne v Ostravě čeká premiéra Labutího jezera, kde si zatančím Velké labutě a snad i Španělský tanec.