Článek
Na začátku listopadu jste vydal dvojalbum Still Rising, na němž jsou vaše nové i již proslavené skladby, covery klasických hitů i půvabné duety. Posluchači se mohou těšit na řadu hostů. Byla práce na nahrávce momentem pro bilancování?
O tom, co jsem od vydání svého prvního alba Water (2010) prožil, jsem hodně přemýšlel už během prvních těžkých fází pandemie, kdy byla většina lidí zavřená doma. V té době jsem zároveň truchlil, protože jsem kvůli covidu přišel o bratra. I proto jsem uvažoval o tom, co ve své hudbě sděluji a chci sdělovat. V té době jsem se k ní obracel, protože jsem sám potřeboval to, co se snažím předávat lidem, kteří mé písně poslouchají. Potřeboval jsem pozvednout.
Vy jste se prosadil hned s debutovým albem, které jste vydal až v devětatřiceti letech. Co bylo na cestě k němu nejtěžší?
Trvalo mi, než jsem zaujal lidi, kteří mají moc a peníze k nahrávání hudby. Najednou jsem se dostal do věku, kdy už bylo těžké někoho přesvědčit, že i člověk jako já má ještě šanci se prosadit. Existuje zažitá představa, že byste se měl proslavit brzo. Už po dvacítce začíná být trochu pozdě.
Naštěstí ale v mém hlase zaslechli to, co bylo třeba. Kariéru jsem budoval pomalu a mám pocit, že na tom pořád musím hodně pracovat. Pořád stoupám. Nicméně když se ohlédnu, vidím, že být objeven v pozdějším věku má i výhody. Už jsem měl zkušenosti a věděl, kdo jsem a o čem chci zpívat.
Pamatuji si ale, že jsem cítil i frustraci. Měl jsem pocit, že slyším tikat hodiny, a říkal jsem si, že kdyby svět byl fér, ten správný člověk by mě uslyšel už dřív. Ale holt to nějakou dobu trvalo. Některé věci chtějí čas a trpělivost.
Kdy jste pocítil zadostiučinění?
Hned s prvním albem. Měl jsem tehdy radost, že jsem odolal návrhům, že bych měl debutovat s albem standardů. Hodně lidí si myslelo, že by bylo dobré mě uvést písněmi, které lidé už znají. Já jsem si ale přál na první desce zpívat sám za sebe.
Gregory Porter vystoupí v České republice dvakrát.
Na co jste jako muzikant pyšný?
Na to, že je poselství mých skladeb konzistentní. Zpívám o optimismu a lásce, o respektu a o tom, že těžké životní chvíle lze překonat. Myslím, že se mi daří v písních zachytit svou osobnost. I v těch popovějších.
I některé z mých nejúspěšnějších skladeb jsou o mé víře v lásku. Z toho mám radost. A také z toho, že v těch skladbách žijí moji blízcí. Zpívám třeba o vlivu, který na mě měla má matka, o bratrovi i své rodině. Třeba písnička No Love Dying je skvělým příkladem optimismu, který mi má rodina vnukla.
Co je pro vás hlavním zdrojem onoho optimismu?
Víra a vzpomínky na matku, která věřila v lidi a jejich schopnost se uzdravovat a měnit. Je to i součást mé osobnosti. Už jsem takový. Ne každý den a každou minutu, ale převážně ano.
Na vašem symfonickém albu Nat King Cole & Me je píseň Nature Boy. Končí slovy o tom, že nejlepší věc, co se kdy můžeme naučit, je milovat a být na oplátku milován. Vy jste se nechal slyšet, že to je pro vás životní motto i hudební inspirace. Kdy jste si uvědomil, že hudba může být projevem lásky?
Poměrně brzy. Že chci být zpěvák a zpívat o lásce, jsem matce tvrdil, už když se mě jako malého ptala, čím chci být. A ona mě v tom vždy podporovala, i těsně předtím, než zemřela.
O názvu nového alba jste řekl, že znamená, že stále rostete a máte kam jít. V uplynulé dekádě jste dosáhl mnoha. Získal jste mimo jiné dvě ceny Grammy, vystupoval jste v nejprestižnějších světových sálech i na festivalu Glastonbury. Co vás láká dál?
Pořád jsou zde příběhy a poselství, o nichž stojí za to zpívat, a melodie, které bych rád složil. Cítím stále silnou touhu tvořit a doufám, že se i v budoucnu najdou lidé, kteří si mé písně rádi poslechnou.
Rád bych pro svá tradiční témata našel nové formy. Jedním z aktuálních témat je, jak svět obnovit a dostat z těchto těžkých časů. Existuje mnoho politických otázek, o kterých je důležité diskutovat. Žijeme v bouřlivých časech, v krizi není jen má země, ale velká část světa. To je jistě něco, čemu bych se v budoucnu ve svých písních rád věnoval.
Gregory Porter je držitelem nejvýznamnějších cen.
Můžete být konkrétnější?
Musíme bojovat proti negativitě. Jsem umělec, hudba je mým prostředkem k boji. Nevydávám se do ulic s transparenty a sprejem v ruce, protestuji svým hlasem. Mluvím o rovnosti. Ať už se týká lásky, genderu, či různých barev pleti. Nebo chudoby a hladu. Kdokoli je odstrčen na okraj, si zaslouží zastání. Myslím na něj. Je o tom třeba Take Me to the Alley nebo Painted on Canvas.
Váš hlas je každopádně velmi sametová zbraň.
Ale některé mé písně jsou opravdu od svého vzniku protestem. Kromě zmíněných třeba i When Love Was King, která je mimo jiné o genderové rovnosti. Je to má melodická vzpoura.
V pátek vystoupíte v Praze v komorní sestavě. Máte už pro toto neobvyklé uskupení připravený konkrétní program?
Některé skladby jsem už vybral, ale nechávám to ještě otevřené. Mám setlist, ale je jasné, že ho jako vždy na místě ještě proměním. Bude to nicméně průřez mou tvorbou od první desky po současnost. Koncert bude výjimečný tím, že bude postaven hlavně na lidském hlase, mém a třech vokalistek, a zvuku piana Chipa Crawforda a hammondek Ondřeje Pivce. Je to pro mě trochu neobvyklý formát, na který se moc těším, většinou vystupuji s celou kapelou.
O den později zazpíváte v Brně a tam by vás už měla doprovázet širší kapela…
Nechme to jako tajemství. Doufám, že se všechno podaří a všichni se na koncertě setkáme a budeme šťastní.
S Ondřejem Pivcem vás svedl dohromady festival Struny podzimu, když vás pro jedno vystoupení propojil na svém jarním Gala. Kdy a proč jste se rozhodl, že byste s ním rád spolupracoval dlouhodobě?
Poté, co jsme s ním nahrávali album Take Me to the Alley a odehrál s námi pár koncertů. Má skvělý přístup k hudbě a je neuvěřitelně ochotný na sobě pracovat. Dlouho hrál v černošském baptistickém kostele a díky tomu rozumí našemu hudebnímu jazyku. A mimo to je prostě fajn člověk, se kterým se dobře tráví čas.
Může se vám hodit na Zboží.cz: