Článek
Výstava především boří dva dnes částečně zakořeněné mýty. Že modelka pro akty musí být štíhlá a prvoplánově krásná a že kvalitní fotografie je co nejostřejší. Oba tyto laické pohledy na fotografickou disciplínu zvanou ženský akt Drtikol rázně překonává. Archaičnost černobíle pojaté ženské krásy je daná dobou a jejími technickými možnostmi, nicméně umělcův záměr je patrný. Drtikol zkrátka odmítá „vyložit karty“ hned na stůl a tím vlastně ochudit diváka o to nejzásadnější, co sledování aktů nabízí. Totiž fantazii, či lépe řečeno vnitřní hledání krásy jako takové.
Žena se svým nahým tělem je pouze určitým prostředníkem nebo vodítkem, protože krása má abstraktní vyjádření. A právě v tom tkví Drtikolovo mistrovství. Dokáže abstraktní pocit vyložit, zobrazit i nabídnout konkrétním uměleckým postupem.
Jeho žena má charakter ženy jako takové, ne modelky s nepřirozeným tělem. Plnoštíhlé křivky, oblé tvary (často zasazené do geometrických obrazců) či ochlupení na intimních místech zobrazují skutečnou ženu, nikoliv mediální přelud.
Často je také tato skutečná žena zasazena až do zadní linie jako tušená rozmazaná křivka, nicméně i tak cítíme akcentaci tajemství její krásy.
Drtikol nepotřebuje vystrkovat erotickou složku do popředí. Přichází nenápadně sama za sebe a vnímavý pozorovatel ji vytuší. Snad proto nemají snímky konkrétní jména. Nejsou vlastně vůbec důležitá. U všech hraje hlavní roli ženská krása a je lhostejné, jak se dílo jmenuje.
Výjimku tvoří práce nazvaná Salomé. Starý biblický příběh je prezentovaný jako jemná erotická vzrušivost hlavní hrdinky smísená s krvavou hrůzou useknuté hlavy Jana Křtitele. Nebezpečná svůdnost nahého těla a násilí má až symbolistický rozměr. Jemná gesta štíhlých rukou Salomé tvoří rám mrtvolného obrazu světce. Láska a nenávist, dvě strany téže mince, to je hlavní význam této kompozice.
Je-li tedy abstraktnost krásy vyjádřitelná lidskou rukou, má Drtikol v tomto směru před ostatními náskok.