Článek
Podle jakého kritéria jste vybíral texty do publikace?
Nakladatel vycházel z požadavku, že souborné vydání má být úplné. Vyhověl však mému návrhu a do svazku se dostaly jen texty, které pokládám za živé a schopné současného provedení. Výjimku tvoří pouze má prvotina, kabaretní satira Král-Vávra.
Čtenáři divadelních a rozhlasových her tvoří uzounkou obec zasvěcených zájemců. Příčilo by se mi nabízet jim výtvory, které za to z mého autorského hlediska nestojí.
Kniha je průřezem vaší téměř šedesátiletou tvorbou. Vyplynulo pro vás při její přípravě něco, co jste si do té doby o sobě a svém psaní her neuvědomil?
Bál jsem se a stále bojím, že důstojný vzhled tlustého a krásného svazku bude působit nepřiměřeně. Nad korekturami mě napadlo, jak téměř stereotypně vypadá stavba mých divadelních pokusů: dialogy se téměř pokaždé střídají s písněmi a zpěvy.
Přitom jsem se snažil neopakovat se. Jednu dovednost z let, kdy jsem spoluredigoval revue Host do domu, jsem ale nezapomněl. Ve svazku Her mně na skoro tisíci stranách unikly jen tři chyby.
Od Krále-Vávry až po poslední publikovanou hru Mariina volba je patrné, že často pracujete s legendou i archetypálními postavami. Některé z her jsou téměř apokryfy. Je pro dramatika lákavé vracet se k léty prověřeným příběhům a zkoumat jejich životnost?
Pociťuju spíš jako handicap, že nemám zásobu vyhraněně vlastních příběhů, jako je Zázrak v černém domě. Hned po absolutoriu filozofické fakulty jsem totiž nastoupil do redakce Hosta a zůstal ušetřen náporů existenční nejistoty, která člověka žene z prostředí do prostředí, dostane se mu na kůži velmi pestrými zásahy a dodá mu nezapomenutelné zážitky. Kritik o dvě generace mladší mě nad jedním mým nepovedeným muzikálem počastoval přísnou metaforou: červotoč.
Opravdu se upínám k hotovým historiím a přímo mě strhuje a baví nazírat je a vnikat do nich pochybovačným okem. Utěšuju se pomyšlením, že tak pracoval i Shakespeare, ovšem s poněkud lepšími výsledky.
Vaše postavy často nesou silné téma pravdy a lži, odvahy a zbabělosti, schopnosti uvědomit si a přijmout roli ve společnosti. Je to i vaše osobní téma?
Byly to jednoduché leitmotivy mých prvních her. Pozdější zkušenosti mi však předvedly sugestivní obrazy nejrůznějších tlaků, které nutí lidi lhát, chovat se zbaběle a vyhýbat se svobodnému přijetí poctivé role v pospolitosti. Nakonec mi došlo, co měl na mysli František Halas, když napsal: Je nad krásou, je nade vším, slavnost porozumění.
Je tedy i nad pravdou. Dramatik, jak si ho představuju, nehodlá soudit, nýbrž pochopit. Ocitá se před maximou, vše pochopit znamená vše odpustit. Tím si dodnes nejsem jist. Hra, kterou jsem právě dokončil, si otázku odpuštění klade nad soudobým učitelem z brněnského gymplu. Studenti mu přezdívají Doktor Faust. Bůh a ďábel si ho vybrali k experimentu, v němž neobstál. Bůh mu to promíjí. Ale Markétčin bratr, jehož doktor zavraždil, odpustit nechce.
I když vaše hry často pracují s legendou, vždy vypovídají o lidech v konkrétním čase. Jaký by byl příběh hry o dnešní pandemické době?
Pandemická krize se přede mnou jako čtyřiaosmdesátiletým odehrává s intenzitou, jakou jsem v minulosti zakusil vzácně, ba v této podobě ji zakouším poprvé. Nejbližší lidé zápasí v nemocnicích o život.
Nemám k situaci odstup, jaký nutně potřebuju. Sleduju skupinu občanů volajících po hromadné ochraně ohroženého zdraví, a jinou, jež požaduje zajistit, abychom nepropadli bídě a hladu. Konflikt řeší vláda vedená politizujícím obchodníkem, jehož cíl spočívá v uspokojování zákazníků. Snaží se vyhovět střídavě oběma skupinám, tím však nevyhoví ani jedné z nich. Funguje jako prázdná urna na voličské hlasy.
Taková situace se může stát podnětem k běžnému komentáři stejně jako k plochému satirickému skeči, ale ne k dramatu. Navíc románové drama o pandemii už bylo napsáno. Camusův lékař Rieux v něm dospěl ke stanovisku, které může leckomu připadat jako absurdní, ale podle mě platí: Jediným prostředkem proti moru je poctivost.
Od listopadu 1989 se mluví o smyslu divadla. Bertolt Brecht soudil, že divadlo má měnit svět. V čem vidíte dnes smysl a poslání divadla?
Mistr mého autorského mládí, geniální a prolhaný divadelník Bertolt Brecht, mi skutečně na čas namluvil, že dokáže přispívat ke změně světa. Vždycky jsem však odmítal jeho názor, že má dramatik vystupovat jako moudřejší než jeho diváci.
Znal jsem a znám lidi daleko vzdělanější, zralejší a moudřejší, než za jakého bych se směl považovat. Jak bych je mohl o něčem poučovat? Mohu jen zkoušet předvést živého člověka, jak ho nikdo jiný než divadlo ukázat neumí.
Čím je psaní her pro samotného dramatika? Z vašich textů mám pocit i jisté autorské sebereflexe, katarze, očištění…
Myslím, že je to dáno tím, že neumím zobrazit postavu jinak, než že se snažím vidět sebe na jejím místě a co nejvíce se s ní ztotožnit. Týká se to samozřejmě i velmi problematických a záporných hrdinů.
Učil jsem se dokonce na umění takzvaných ďáblových advokátů. Znamená to promítat do cizího osudu a charakteru kus svých prožitků a hledat čin, jaký bych sám v určité situaci uskutečnil. Úsilí o očistu se pak jeví jako reálné, někdy vystoupí před autora jakoby zcela samo.
Vraťme se k prožitku současnosti. Jak tato doba proměnila představu o hrdinech a hrdinství? V médiích jsou skloňováni hrdinové z první linie, lékaři a zdravotníci. Ale už Karel Čapek přišel se svým nehrdinským hrdinou doktorem Galénem z Bílé nemoci.
Je doktor Galén opravdu nehrdinský typ? Podle mě svůj plán uskutečňoval neméně tvrdě než Maršál. Zavedl výběrovou lékařskou praxi a lék proti pandemické nemoci poskytoval jen nemocným, které zařadil mezi bezmocné občany, co nemají vliv na vznik války a zachování míru.
Ty, které se rozhodl považovat za vlivné, po desetitisících odsuzoval ke strašlivé smrti v izolačních táborech. Byl přesvědčen, že tak lidstvu zabrání válčit. Galénova donucovací metoda mi nahání hrůzu podobně jako výjimeční teroristé, kteří jednají nikoli pro peníze, nýbrž z víry ve svou ideu.
Podle vás tedy není Galén hrdinou hodným následování?
Veliký demokrat a humanista Karel Čapek, básník trilogie Hordubal, Povětroň a Obyčejný život, podle mě nejúchvatnějšího díla české prózy dvacátého století, sáhl v Bílé nemoci po cizím námětu, který vyrůstal ze zoufalství nad netečností a lhostejností Evropy řítící se do světové války. Ten převzatý námět se pro svou desperátskou povahu podle mě při realizaci nesnesl s Čapkovou lidskostí.
Kdo je dnešním hrdinou hodným dramatikova pera?
Co se týče dnešních hrdinů, nepohybují se ve světle reflektorů, obejdou se bez spasitelského programu a gesta, zato jen díky jejich činům drží náš ohrožený svět pohromadě.
Pandemie zacvičila s lidskou psychikou. Na jedné straně projevy solidarity, na druhé podezřívavost a nenávist vůči politikům, ale i umělcům, jimž je upíráno právo na podporu a jsou posíláni k lopatě. Kde se podle vás bere letitá averze vůči komediantům?
Leckdo z lidí, kteří se živí prací svých rukou, pohrdal herci a štítil se jich ještě donedávna do té míry, že nesměli být pohřbeni na hřbitově. Kamarád mi vyprávěl, jak se ocitl v Praze v davu, který se shromáždil, aby se rozloučil se zesnulým Karlem Högerem. Najednou se ozval hlas anonymního provokatéra: Co blbnete? Dyť to byl kašpar.
Když je zle, ozve se těch hlasů víc. Předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský mluvil nedávno o sociálních sítích jako o asociálních. Je to dobré pojmenování vážného dobového příznaku.
Má tato zkušenost své pozitivní stránky?
Být pozitivní zní hezky, i když prý dnes vlastně ani ne. Ale zkoušky bývají kruté. Jednu z nich jsem prožíval, když mě zakázali. Tehdy mě popadl děsný vztek a držel mě hodně dlouho. Proklínal jsem iniciátory i praktiky ideologicky motivovaného násilí, až jsem se tou zlobou chorobně zalykal.
Otec František Lizna mi poradil, abych se zkusil za komunisty pomodlit. Dodneška jsem to nedokázal, ale učil jsem se rozumět jim též jako nešťastníkům redukovaným na nenávist. Měl jsem štěstí, že mě skvělí kritikové Jindřich Černý a Jan Patočka ostře pokárali za autorské i lidské bloudění. A vzácný dramaturg Karel Kraus mi vyložil, že dramatikova zralost spočívá v přijetí stvořeného světa. Skutečné a plnokrevné drama mu přitaká. Nelze si je však osvojit jako program. Tragédie se krví sytí, ne ichorem a vůní rout, v krvi ji musíš donositi, vyjádřil to Vladimír Holan.
Divadla prožívají svou nejdelší pauzu od války. Neodvyknou lidé divadlu a kultuře?
Doba, kdy divadla nesmějí hrát pro diváky, je nesmírně zlá. Divadlo nemůže, na rozdíl od zakázaného spisovatele nebo sochaře, tvořit pro sebe. Je namístě předpokládat, že se po obnovení divadelního provozu budou lidé do hlediště vracet tak rychle, jak to dovolí stav pandemie. Divadlo a kultura obecně jsou člověku vlastní.
Nemůže je opustit, jako nemůže opustit sám sebe. Divadlo, které v minulosti dovedlo pod tlakem ožívat v bytech a v soukromí, bude existovat navzdory mocenským trhovcům, státním úředníkům, policajtům všeho druhu a krizím.
Postavy ve vašich hrách často mluví o zázraku. Co je podle vás zázrakem v dnešní společnosti?
Zázrak je vytouženým jevem pro ty, kdo chtějí získat očividný důkaz pravosti své víry. Já věřím na zázraky, které se dějí tam, kde je vůbec nečekáme, a často nám ani nedojde, že jsme se s nimi setkali. Dva nebo spíš tři zázraky, které mě v životě obšťastnily, jsem pochopil s dlouhým odstupem. Teprve pak jsem se cítil šťastný.
Může se vám hodit na Zboží.cz: