Článek
Co se vám vybaví, když se řekne Bílá nemoc?
Výborné drama a samozřejmě jméno velkého světového autora Karla Čapka. Vzpomenu si na obrovskou naději hlavního hrdiny, doktora Galéna. Byl to humanista, který chtěl pomoci lidstvu. Neváhal při tom obětovat mnoho. Vybaví se mi i novináři a jejich manipulace s fakty, což je další závažné téma tohoto Čapkova dramatu.
Kdy jste toto dílo četl poprvé?
Studoval jsem tenkrát divadelní vědu v Brně a s Čapkovými dramaty jsem se teprve seznamoval. Uchvátila mě svou lidskostí a pravdivostí. U Bílé nemoci jsem si říkal – to je neuvěřitelné, jak silný podtext to drama má.
Dokázal jste si tehdy představit, že někdy něco podobného zažijete? Tedy že přijde světová pandemie?
Nedokázal. Je neuvěřitelné, jak toto drama znovu ožívá. Znovu se ukázalo, jakým vizionářem Čapek byl a jak jeho dílo funguje i mnoho desítek let po vydání.
Hasan Zahirović.
Bílá nemoc opravdu nabírá na aktuálnosti. Stejně jako současný koronavirus přichází z Číny, ohrožuje lidi z celého světa, fatálně dopadá hlavně na starší ročníky. Vidíte ještě někde paralelu mezi Čapkovým příběhem a současností?
Je opravdu zajímavé, jak je to všechno podobné, že? Další paralelu vidím například v tom, jak se společnost pořád nechává vést politiky, ačkoliv by bylo lepší, kdyby alespoň pro tuto chvíli vložila svou důvěru spíš ve vědce. Podobná je i manipulace vlivných, kteří se snaží na celé situaci vydělat.
Čapkova choroba připomíná malomocenství. Těla lidí se rozpadají a s nimi nakonec i celý systém. Má i tohle nějakou podobnost s dneškem?
Čapek sám říkal, že chtěl ukázat především nemoc celé společnosti. Malomocenství, které ve svém dramatu vykreslil, bylo jen prostředkem, jak toho docílit. Nemocná je i současná společnost a my bychom měli hledat způsob, jak ji uzdravit.
Letos se nad Bílou nemocí zamýšleli studenti mnoha zemí světa, kteří se účastnili zvláštního projektu v rámci soutěže Pražské Quadriennale. Měli k této hře vymyslet divadelní scénu a vy jste byl jedním z porotců. Shrnul byste, jak toto Čapkovo drama interpretovali?
Příjemně mě překvapilo, že i oni to poselství rozpoznali a metaforu nemocné společnosti ztvárnili. Někteří viděli jako největší bolest současnosti závislost na nových technologiích a sociálních sítích, další drogy. Pro některé to byl zase konzum. Čapkovu Bílou nemoc zkrátka viděli úplně jinak než Češi, kteří si ji stále spojují hlavně s hitlerovským útlakem a anexí Československa.
Do většiny prací se samozřejmě promítla současná zkušenost s pandemií covidu – pro všechny se najednou stala tato historická hra velmi aktuální a blízkou. Studenti navrhovali Čapkovým postavám obličejové masky, roušky, čemuž by před pár lety nikdo nerozuměl. Při tvorbě scény nezapomínali ani na diváky – zahrnuli je do hry, protože chtěli ukázat, že součástí pandemie jsou úplně všichni bez výjimky. Že nemoc si nevybírá.
Čapkova Bílá nemoc očima současných mexických studentů. Jeden z vítězných scénografických návrhů soutěže při Pražském Quadriennale, kde byl Hasan Zahirović porotcem.
Mezi nejlepšími projekty, které porota vybrala, jsem nezaznamenala žádný český. Proč? České návrhy se nepovedly?
Českých studentů se přihlásilo málo. I mě samotného to zaskočilo. Proč to tak je, nevím. Možná je Bílá nemoc nezajímá. Nebo si Češi tuto hru stále spojují s určitým historickým kontextem a nejsou schopni se na ni podívat jinýma očima. Nebo jim téma přišlo moc depresivní.
Z ostatních zemí se přihlásilo asi čtyřicet uměleckých škol, byla mezi nimi například Kanada, Mexiko nebo Brazílie. Byli tam i studenti z každého velkého evropského města. Návrhy byly velmi kreativní a rozhodování náročné.
Když říkáte, že téma mohlo být pro někoho depresivní… Jak vůbec vnímáte Bílou nemoc a další Čapkovo dílo vy sám, který jste zažil válečné hrůzy na vlastní kůži?
Bude to znít možná zvláštně, ale já mám díky své válečné zkušenosti Čapka o to raději. Obdivuju ho za to, jak rozuměl obyčejnému člověku a jak se mu věnoval. To je totiž problém naprosto všech válek – že zapomínají na obyčejného člověka, na kterého vždycky dopadne tíha války nejvíce.
Připadá mi neuvěřitelné, jak dobře dokázal Čapek některé věci vystihnout. Třeba v Bosně a Hercegovině je nesmírně populární hra Matka. Všichni si totiž pamatujeme Srebrenicu – jeden z největších masakrů v Evropě po druhé světové válce, při kterém bylo zavražděno přes osm tisíc Bosňáků. Všichni ti lidé, co tam zahynuli, měli svoje matky, každá z nich tam ztratila pět až šest členů své rodiny. Drama Matka se proto v Bosně a Hercegovině čte. Byla to taky jedna z prvních Čapkových her, kterou jsem do svého rodného jazyka přeložil.
Hasan Zahirović hraje v divadle D21.
Čapkovo dílo je tedy v zemích bývalé Jugoslávie známé?
Doposud moc nebylo, ale v posledních letech vznikají nové překlady. Podařilo se nám vydat třeba veškeré dramatické dílo Karla Čapka, což bylo mým obrovským přáním. Teď se sarajevské nakladatelství Buybook chystá vydat ke stému výročí hru R. U. R., a to opět v mém překladu.
Jak se vůbec stane, že se uznávaným čapkologem stane člověk z Bosny?
To je dlouhá historie… Víte, já jsem v Bosně nebyl šťastný. My jsme taková ztracená generace, která se neumí vymanit se spárů minulosti. Když mi bylo šestnáct, začala válka a všechno se ze dne na den změnilo. Přišli k nám do školy a řekli: „Škola není, běžte domů, je konec.“ A pro většinu lidí opravdu konec nastal. Viděli jsme leccos. Třeba já jsem zažil, jak na mě z protějšího domu střílel soused. Z třiceti spolužáků jsem byl nakonec jediný, kdo to nevzdal, kdo si udělal maturitu a šel na vysokou školu.
Pak sice skončila válka, ale zákopy mezi lidmi zůstaly. Každému někoho zabili, takže každý mel právo mít pravdu. Lidmi zmítají národnostní půtky, všude panuje kolektivní vina. Já ale nechci řešit, s kým smím jít na kávu. Nikomu jsem nic neudělal a většina z těch lidí neudělala nic mně. Je to pryč.
Rozhodl jsem se proto, že ze své země odejdu. Volil jsem mezi Francií a Českou republikou, nakonec zvítězila druhá možnost. Dostal jsem totiž stipendium v Brně. Odjel jsem studovat a při studiích poznal Čapka. Ten mě doslova ohromil. A to nejenom svým dokonalým dílem, ale i svým životem. Je to osobnost, která žila spravedlivým životem a za necelých padesát let toho dokázala tolik, co by nezvládla ani Elina Makropulos (postava z Čapkova dramatu Věc Makropulos se dožila 337 let).