Článek
Slova Alexe Delvala, ústřední postavy románu Z rodu vyvolených (Garamond, 164 stran, překlad Tomáš Havel), který se v knize zpovídá psychiatrovi, jsou nepochybně osobním vyznáním modela, herce a debutujícího spisovatele Alaina-Fabiena Delona. Jeho kniha má sice postavy a zápletky fiktivní, ale není pochyb o tom, že se v ní vyrovnává se vztahem s vlastním otcem Alainem Delonem.
Ten vztah je komplikovaný nejen proto, že Alain-Fabien byl po celé dětství a dospívání vždy především „synáčkem“, ale i proto, že sám Alain Delon je složitý charakter. Těžké dětství i mládí z něj udělalo muže, který ví, že jen vlastním úsilím a snahou může člověk uspět, sláva a bohatství se zase přičinily o to, že se (podle synových slov) vždy choval jako král, živoucí legenda. Snad i proto zůstal nakonec sám...
Obal knihy
Delon vždy věděl, jak se na veřejnosti chovat, aby si ji bezvýhradně získal. Osobní vzpomínka se vrací na jedno dávné Berlinale, kdy na tiskovou konferenci nepřišel, ale vběhl, vyskočil na stůl a několik minut rozdával zářivé úsměvy na všechny strany. Na žádnou otázku pak neodpověděl, aniž tazateli viděl přímo do tváře. A celý sál mu ležel u nohou.
Alain-Fabien a nepochybně i další jeho blízcí ho však poznali i jako tvrdého vládce, muže, který dovedl vlastní dítě i zradit, a nejen tehdy, když odjel z nemocnice od synova lůžka, protože mu volali, že onemocněl jeho kocour.
Dospívat ve stínu otce, jenž neměl čas, a matky, která o dítě po rozchodu ztratila zájem, bylo velmi stresující. Neomezené finanční prostředky, ale zároveň lhostejnost okolí. Život uprostřed zlaté mládeže dovedl románového Alexe k sice náhodné, ale přesto tragédii, když vážně zranil kamaráda. Pochybnosti mu bránily vydat se vlastní cestou.
Delonova zpověď je čtivá, poutavá, dobře pracuje se slovy i s pointováním jednotlivých situací. Budoucnost však ukáže, jestli bude umět pokračovat i v méně osobních tématech.