Dominika Hašková: Eurovize mě naučila vydržet stres

Dostalo se vám už v dětství hudebního vzdělání?

Začala jsem hrát na příčnou flétnu v první třídě, to bylo ještě v Americe. Byla jsem tvrdohlavé dítě, nechtěla jsme začít na zobcovou, jak se to obvykle dělá. Takže jsem měla speciální flétnu, která byla na konci zahnutá, protože jsem měla moc malé ruce. Rodiče mě často brali na filharmonii, hlavně mamka. Milovala jsem Disney princezny a flétna mi připadala princeznovská.

Potom jsme se přestěhovali do Pardubic a začala jsem zpívat ve sboru. Zjistila jsem, že zpěv mě strašně baví, a v Pardubicích jsem měla také první soukromé lekce. Zkoušela jsem i sporty, ale hudba je to, co mi zůstalo. Musela jsem si vybrat i kvůli škole, abych všechno stíhala a nepropadla.

V kapele máte dva Nory. Jak jste se dali dohromady?

Po gymplu jsem jela studovat do Anglie do Leedsu. Po prvním roce jsem jela na norský jazzový kemp. Nevěděla jsem, jaká je tam hudba, zajímala mě tamní popová scéna. Objevila jsem norskou zpěvačku Auroru, která je výborná.

Ve druháku jsem si říkala, že přesně tohle mě baví a že potřebuju Nory, kteří by hudbu a skládání cítili stejně. V naší škole v Leedsu bylo Norů hodně, nastoupili tam i kluci, se kterými hraju.

Pořádně jsme se dali dohromady kolem roku 2018, kdy jsme vydali první song Let Me Follow. Když přišel covid do Anglie, dokončili jsme studium magistra, v té době jsem s kluky i bydlela. A teď jsme v Čechách.

Komentují rodiče vaši tvorbu?

Když viděli, že jsem šla hudbu studovat, tak je to zajímalo. Už to nebylo hobby, už jsem to brala vážně. Pokaždé když něco nahrajeme, posílám to rodičům. A když jsme měli turné, tak přišli. Myslím, že se jim to líbí. Vídám se tedy častěji s mamkou, protože taťka bydlí mimo Prahu.

Vydali jste nový videoklip se záhadným názvem F. U. O čem je?

Napsali jsme to s jedním klukem ze Švýcarska a jedním, který žije v Berlíně. Je o tom, jak se zbavit toxických lidí. Teď můžu tuhle písničku posílat různým lidem, co mě štvou.

To F. U. znamená fuck you?

Ano, i když je to trochu agresivní slovo, chtěli jsme, aby ta písnička byla opak, aby to bylo odlehčené. Je to hodně ironická písnička.

Co vám dala účast v Eurovizi?

Samozřejmě hlavně fanoušky, které bychom nezískali takhle rychle. To je asi hlavní věc pro každého muzikanta. Je fajn, že jsme je získali nejen v Čechách a v Anglii. My se bereme jako mezinárodní kapela, asi víc norská než česká.

Chceme mít české fanoušky, jenže s angličtinou je to těžké. Česko ještě potřebuje čas, než to víc lidí přijme. Naše hudba je spíš pro mezinárodní publikum, ale chceme, aby i tady lidi chodili na naše koncerty.

Naučili jsme se tam, jak mluvit, PR věci a také pohyb, protože jsme měli choreografku, která s námi půl roku pracovala. To jsou věci, které jsme si před Eurovizí nemohli dovolit. Naučilo mě to i vydržet stres. Nervózní jsem doteď, ale už vím, jak se stresem pracovat.

Bylo na tom i něco negativního?

Když jsme nastoupili, lidi nám říkali, že přijde depka poté, co Eurovize skončí. My jsme ale depku nedostali. Jeden z kluků říkal, že je docela rád, že to skončilo, protože to byl dost intenzivní půlrok.

Člověk si musí uvědomit, že bude strašně makat, aby vystoupil na tři minuty, ale po Eurovizi musíš makat ještě o dvě stě procent víc. Musíš se namotivovat.

Vnímáte, že Eurovize v Čechách není brána jako přehlídka kvality?

Vím, že to tak lidi berou, což je škoda. Chápu, že se tam každý rok objevují i bizáry. Nikdy bych neřekla, že je na Eurovizi všechno kvalitní, ale občas jsou tam skvělí muzikanti. Samozřejmě je to pořád show.

Když Eurovize skončila, byl vidět obrovský rozdíl mezi tím, jak to oslavují třeba ve Španělsku, a tím, jak lhostejní jsme k téhle soutěži v Čechách.