Dominik Lang: Minulostí je pocit, že se má dělat umění do šuplíku

Absolvent AVU mezinárodně zabodoval loňskou instalací na benátském Bienále, nedávno zaujal i ve finále Ceny Jindřicha Chalupeckého. Úspěch však bere Dominik Lang s rezervou, protože dnešek ještě neznamená i zítřek.

Většinou je to pro mě stresující, což souvisí s charakterem mé osobnosti. Jsou umělci, kterým dělá velmi dobře pozornost, pro mě je zase příjemnější soustředit se na práci a příliš se nikde neukazovat.

Spíš chci patřit do opačné kategorie lidí, kteří by měli mít ochotu vysvětlovat. I ve škole studentům říkáme, že je nutné být ke své práci maximálně ohleduplný a stát za ní, i co se vysvětlování týče. Minulostí je pocit, že se má dělat umění do šuplíku a pak přijde někdo jiný, kdo je vystaví a ještě vysvětlí, jak to umělec myslel. Stejně jako diváci mají mít zájem věc pochopit, měl by nahlas hovořit i umělec sám. I když je velký introvert, měl by s tím bojovat.

Ta pozornost byla neuvěřitelná, za hodinu přišlo na výstavu víc lidí než dohromady za celý můj život. Byla to ale obrovská škola a hlavně zkušenost v tom, že je důležité si za svou věcí stát, a to i v roli manažera nebo produkčního, ne jen umělce-autora. Nakonec musím říct, že mi bienále dodalo sebevědomí a motivaci k další práci.

Vznikalo to přirozeně, celý život jsem vyrůstal v blízkosti tátova ateliéru, který více než padesát let sloužil spíš jako depozitář soch. A atmosféra mi tam mnohem víc než cokoli jiného připomínala spící město. Rozhodně však instalace nevznikala jako pomník tátovi, je to spíš pohled umělce, který může skončit úplně stejně – v zapomnění.

Stále jsem řešil absurdní situaci, kdy má dílo nějaký osud, jak se na něm podepisuje tolik vlivů a náhod, až jednou ta zvláštně zmrtvělá věc v čase zmizí. To byl pro mě silný motiv, ale nikdy mě nenapadl způsob, jak jej tematizovat, pojmout a zpracovat. Až pro Benátky.

Bylo to složité, protože poprvé jsem se rozhodl vytvořit něco tak osobního. Byl to risk. I tím, že jsem do některých soch chtěl radikálně zasáhnout, i proti původnímu smyslu – neřešil jsem, co pro Jiřího Langa znamenalo to či ono. Začal jsem studovat dobu, ve které sochy vznikaly, dohledal jsem si i zásadní vlivy, protože co celkem vzrušivě po válce začalo, záhy skončilo.

A protože jsem byl hodně malý, nikdy jsem se s otcem o tom vážně nebavil, takže jsem dialog musel provádět dodatečně, skrze intervence pouze do němých pamětníků. Jejich řezáním, transformací, mísením s jinými předměty jsem chtěl ukázat bezvýchodnost či nehybnost situace, v které se nacházejí – v momentu spánku a rozkladu.

Poučení. Začal jsem přemýšlet o tom, jestli je tahle má cesta jediná správná. Bienále mě naučilo mít jiný vztah k sochařství a jeho formálním řešením, která se objevují na mezinárodní scéně. A taky přineslo nadhled nad předchozí prací. Přemýšlel jsem, jak se posunout ve svém vztahu k prostorovým řešením a k otázkám institucionálního provozu, což byla hlavní témata mých starších projektů.

Na začátku některé mé realizace ani nebyly na první pohled vidět, řešil jsem prostou existenci díla v konfrontaci s divákem a prostorem, u intervencí jsem si všímal chodu institucí. Postupně mě začala víc zajímat historická paměť určitého místa nebo historický materiál jako takový, podobně tomu bylo u instalace na finále Chalupeckého ceny. Pracuji s věcmi, které časem přirozeně zapadly, a já jsem se na ně pokusil podívat z opačné strany.

Byl to přirozený proces, stejný, jako je k vidění u jiných sochařů v ateliéru. Nebyl jsem si jistý, jak to dopadne, někdy tam divák narazil na brigádníka, jak hliněnou zeď kropí, jindy byla soustava panelů popraskaná či zabalená igelitem. Byl jsem s tou věcí nakonec spokojený, včetně toho, že jsem měl jistotu, že neprezentuji trvalé dokonalé dílo, ale jen jednu z jeho fází.