Článek
Byla jste už ve chvíli Honzova narození rozhodnuta sledovat s kamerou jeho život?
Kdepak. Začalo to tak, že jsem jako čerstvá absolventka FAMU nastoupila do Krátkého filmu Praha, kde se točily patnáctiminutové dokumenty jako předfilmy do kin. Navrhla jsem téma „jak ženu změní mateřství“. Všechny kamarádky zrovna měly děti, já tehdy ještě ne, a zajímalo mě, co to s ženou udělá.
Téma mi schválili, a v ten moment mi Jana, kamarádka od nejútlejšího dětství, oznámila, že čeká dítě. Hned jsem se jí ptala, jestli bych o ní mohla točit, a i když nejdřív váhala, nakonec souhlasila a vznikl film Zázrak. Tehdy mě uchvátilo, jak člověk přijde na svět, viděla jsem vlastně Honzu dřív než Jana. Byl to pro mě silný zážitek, a bude až do konce života. Přemýšlela jsem, co z toho človíčka bude, nějak to ve mně zrálo, a když mu byl asi rok, napadlo mě jeho růst zaznamenat.
Točit v roce 1974 na porodním sále asi nebylo zrovna obvyklé…
Bylo to naprosto neobvyklé, ale naštěstí v Motole, kam Jana patřila, sice nebyli štěstím bez sebe, ale souhlasili. Bylo to docela dobrodružné a z dnešního pohledu neohrabané, točili jsme na němou kameru, protože zvuková tehdy byla tak obrovská, že by se tam ani nevešla, a zvuky jsme pak dodávali.
Jak jste pak v natáčení pokračovala?
Dělala jsem to víceméně sama, vždycky, když jsem něco točila, přidala jsem den, dva k tomu. Bylo to skoro amatérské, chaotické natáčení, ale zároveň velké dobrodružství. jsem, jestli z toho něco bude, a pak to dokonce nějakou dobu vypadalo, že je konec, protože Honza dospěl a zmizel ve světě. Ne, že by se o něm nevědělo, ale pořád se někde toulal, a vždycky o sobě podal jen stručnou zprávu. Když se pak usadil ve Španělsku, a já se mezitím „usadila“ v časosběrných filmech, zase jsem se do toho pustila.
Velkou roli sehrály deníky Janina muže Petra. Domluvili jste se na nich?
Ne, Petr je začal psát s Honzovým narozením, a psal je naprosto nezávisle na mně. Ale ohromně se v tom shodujeme, já deníky miluji a oni jsou deníkářská rodina. Vždycky při rodinných oslavách se v nich vrtají, prohlížejí je navzájem, porovnávají, jak kdo kdy vypadal. Důležité také bylo, že Petr celý život fotografuje. Tam, kde jsem neměla natočený materiál, jsme mohli použít jeho fotky. Ty deníky mi půjčil a podle nich jsem vybírala tak, aby byla ve filmu zachycena nejen jejich rodina, ale jejím prostřednictvím také doba.
Třeba: „Koupili jsme si wartburga.“ To je, myslím, jeden z typických znaků té doby. Hodně jsem se snažila ji zachytit tak, aby to nevyznělo jako karikatura, ale jako normální život lidí, kteří žili svůj normální život, byli v něm zabydlení, měli svoje starosti i radosti. Výhoda deníku je v tom, že zaznamená aktuální momenty nezkreslené tím, co je teď.
Kdy a jak se do filmu o soukromém životě dostal vesmír?
Až v momentě, kdy jsme film dávali dohromady. Věděla jsem, že nesmí být jen o tom, jak se někdo narodil, byl malý, a pak vyrostl, že tam musí být také doba a životní témata, jistoty i nejistoty. Téma mého života je vesmír, symjak nejistoty, tak usilování, snahy někam jít a zkusit něco neověřeného. Navíc se mi zdálo, že vesmír je snadno zobrazitelný, archivy toho nabízejí spoustu, a také jím lze spoustu věcí dobře vyjádřit.
Jistotu zase symbolizuje Karel Gott, který prochází celým filmem… Proč právě on?
Trochu to vycházelo ze starého vtipu z osmdesátých let. Otázka: Jak bude jednou posuzován Gustáv Husák? Odpověď: Jako bezvýznamný politik v éře Karla Gotta. Éra Karla Gotta, to je přece něco! Tak vznikl nápad, aby procházel celým filmem.
Mluvila jste s ním o tom, ví to?
Nevím, jestli to ví, určitě jsme řešili autorská práva, ta ale nevyřizuje on. Ne, nemluvila jsem s ním, použila jsem normálně dostupné archívy, což je běžná práce, nic ilegálního. Ostatně být jednou z mála jistot života nějaké země může být krásný pocit. A byla jsem naprosto nadšená, když se „mi“ Karel Gott s vesmírem setkal: Vladimír Remek si vezl do vesmíru jeho písničky! Tady se najednou ty dvě linky protly!
Jak jste to objevili?
Měla jsem moc šikovného spolupracovníka na vyhledávání archivních materiálů Martina Zoula, psala jsem mu tematické okruhy, on podle nich hledal a tohle našel!
Co přinesl Soukromý vesmír vám osobně, a jak se cítí před premiérou Kettnerovi?
Je to ze všech mých filmů ten nejosobnější. Jana je moje kamarádka a vrstevnice, film v mnohém kopíruje můj život, uvědomuji si, co se v něm kdy dělo, všechny dobové věci jsou součástí mého života tady. A pokud jde o Kettnerovy, ti jsou samozřejmě před premiérou nervózní, nejsou to lidé, kteří by se rádi cpali před kamery, nemají v sobě exhibicionismus.
Moc jim za jejich vstřícnost děkuji. A děkuji i střihači Jakubu Hejnovi, jehož přínos filmu je obrovský. Měl spoustu nápadů a pro mě to byla z jeho strany opravdu režijní spolupráce.
