Dokumentaristka Greta Stocklassa: Hans Blix? Věří, že svět směřuje k tomu, abychom neválčili

„Kdykoli se svět ocitl v plamenech, zavolali Hanse Blixe,“ to je jedna z vět vašeho dokumentu. On je váš krajan, Švéd a živoucí legenda. Kdy jste se s ním prvně setkala při rozhovoru?

Někdy v létě 2019. Náš první, velmi široký, na kameru následoval o pár měsíců později, na podzim. Pak ale začal covid, následovala velká pauza. Pár měsíců jsme byli omezeni na natáčení venku, abychom si byli jistí, že ho/se ničím nenakazíme.

Nakonec jsme se ale mohli vrátit k rozhovorům u Hanse doma, kde jsme postavili filmové studio a rozebírali jsme jeho práci detailněji, s pomocí jeho deníků z let 2002 a 2003. Natáčení trvalo zhruba dva roky.

Pro mnohé je Hans Blix stále symbolem americké invaze do Iráku. Ve vašem dokumentu zaznívá, že ho to poměrně mrzí.

Nerada mluvím za něj, ale – co jsem pochopila – je mu spíš líto, jak to celé dopadlo. Oficiálním důvodem invaze byla údajná existence zbraní hromadného ničení. A ty jeho tým nikdy v Iráku nenašel… Je diplomat staré školy. Bytostně věří, že se mělo dále jednat. Cítí, že za celou událostí byly i jiné zájmy než se zbavit Saddáma Husajna, že invaze neproběhla na základě zjištěných skutečností… Tohle je moje interpretace jeho myšlenek, které v našem dokumentu zaznívají.

Moje generace jeho jméno velmi dobře zná. Jak je na tom ta vaše? Sama jste ji v dokumentu nazvala generací Harryho Pottera a Pokémonů?

Jméno Hans Blix neříká nic ani mým českým, ani švédským vrstevníkům. Naopak mí rodiče jej znají dobře. Zažili ho ve vrcholných politických funkcích.

Navíc Švédové jsou na krajany, kteří něčeho ve světě dosáhli, pyšní.

Významných diplomatů si opravdu váží. Ve 20. století jich měli hned několik, což určitě souvisí s jejich dvě stě let trvající neutralitou, touhou o problémech nejdříve jednat.

Blix je možná poslední z generace velkých diplomatů, kteří pevně věří tomu, že se konflikty dají řešit mírovou cestou. Minimálně věří v to, že má vždy cenu se o smír pokoušet. Dobře si však uvědomuje, že někdy vyjevit pravdu nestačí.

Není to v době ruské invaze na Ukrajinu, konfliktu v Gaze… až naivní?

To není naivita. Je to víra v lidskost. Hans Blix opakovaně i v dokumentu říká, že jednat se má začít mnohem dříve, než se vše zvrhne v násilí.

Mimo jiné v uplynulých desetiletích upozorňoval, že se Západ k Rusku chová tak, že si to Rusko dlouhodobě nenechá líbit. Dnes velmi kontroverzní názor, když vidíme, co se na Ukrajině děje. Tím ovšem nelegitimizuje, neschvaluje ruskou invazi, to rozhodně ne. Jen varoval, že může cosi podobného přijít a že je nutné vyjednávat, dokud vše lze zastavit.

Ale jak?

„Musíme spolu hlavně mluvit, poslouchat se, i když spolu nesouhlasíme a jednat na základě faktů, ne emocí,“ abych vše nějak shrnula jeho slovy, která ve filmu také zazní.

Tím, že začne téct kdekoli krev, nic nevyřešíme. Problémy se jen prohloubí, vždycky kdosi prohraje/vyhraje a následky konfliktu se povlečou dál a dál.

Sama jsem si uvědomila, že v tomhle modelu žít nechci. Během natáčení dokumentu se nám narodil syn. A došlo mi naplno, co Hans Blix světu sděluje. Každý z nás přece chce žít v míru, mít kde bydlet, pracovat, vychovat děti… Také já doufám, že ani náš syn nebude jednou kamsi prchat.

Cítím, že se musíme víc zaměřit na ekologii, což Hans Blix rovněž zdůrazňuje, abychom přežili. Nesmíme jen Zemi vytěžovat, co nejrychleji se odklonit od fosilních paliv. Ostatně ekologem je celý život. Jako diplomat si dobře uvědomuje, že za řadou konfliktů je přelidnění určitých oblastí, nedostatek vody, jídla… A že v tomhle směru bude hůř.

Přesto stále věří, že i toto lze řešit mírovou cestou, chápu to správně?

Ano, tohle je jeho životní postoj, který v sobě nosí od konce 2. světové války. Možná je při pohledu na události kolem nás výjimečný, ale je jeho. Věří, že celý svět směřuje k tomu, abychom neválčili, abychom řešili konflikty nenásilně, bez krve a zbraní.

Prosazuje také názory, že se musíme starat o životní prostředí, protože právě zhoršování stavu Země vede k násilí. Jak vidíte, důraz na ekologii není, jak se občas v Česku říkává, výmysl mladé generace.

Zastává i názor, že by měli mít lidé kvůli udržitelnosti jen dvě děti. Poslechnete ho?

Máme jedno, mám pocit, že u něj zůstaneme. (Smích) Ale syn je malý, uvidíme… Jisté je, že poté, co se narodil, mnohem víc vnímám zoufalství matek v Gaze a v Izraeli, na Ukrajině, v jiných válečných oblastech. Doufám, že se doba v něčem změní a že se náš syn narodil do světa, který lze změnit.

Sám Hans Blix ovšem říká, že jsme v čase „za pět minut dvanáct“. Důležité je, že mu lidé stále naslouchají. Jeho názory jsou, alespoň na akademické půdě, respektované. Na univerzitě ve Stockholmu funguje mimo jiné centrum dějin mezinárodních vztahů, které nese jeho jméno.

Ve vašem dokumentu zaznívá, že o své kariéře píše knihu. Už je hotová?

Ano, vychází teď v listopadu. Jmenuje se A Farewell to Wars (Sbohem válkám - pozn. red.). Psal ji řadu let, včetně těch, kdy jsme s ním natáčeli.

Kniha je také psaná v angličtině. I v dokumentu spolu anglicky mluvíte. Proč jste nezůstali u švédštiny?

Pro rozhovor v angličtině se rozhodl on sám. Angličtina je jeho pracovním jazykem, vždy byla, protože v ní zná všechny termíny svého oboru, diplomacie, protože v ní desítky let myslel a myslí.

Záměrně jsme ale situace mimo naše „potítko“ drželi ve švédštině. Skrze náš mateřský jazyk jsme se dokázali bavit v jiných nuancích, intimněji a já chtěla ukázat Hanse i jako člověka, nejen jako diplomata.

Vaše rozhovory trvaly souhrnně několik dnů. Z kolika hodin rozhovorů jste ho stříhala?

Měli jsme jich tak patnáct. Vedle rozhovorů jsme zachycovali i situace všedního dne, mimo jiné na jeho chalupě… Bylo to hodně klidné, i když jsme řešili hodně neklidné události, války. Jeho řešení bylo pokaždé stejné: musí se jednat. A to i v případě, že už se násilí rozběhlo. Vždy má totiž význam, cenu jej zastavit, zmrazit, zachránit lidské životy.

V tomhle se jistě odráží i jeho „švédskost“. Vy sama žijete ve dvou kulturách. Srovnání máte. Stále se společnosti od sebe výrazně liší?

Záleží na generaci, o které se budeme bavit. Čím je mladší, tím rozdíly mizí. Mladí napříč státy si víc a víc rozumějí: díky internetu, sociálním sítím, kde se rychleji šíří myšlenky, trendy, způsob života…

Na druhou stranu v generaci svých rodičů, někdy i v té mé, rozdíly mezi Švédskem a Českem stále vnímám. Objeví se vždy, když nastane nějaká krize. Je jedno, zda jde o uprchlíky, nebo o epidemii covidu… Doufám, že můj syn už tohle vnímat nebude.

Nakonec žijete v Praze. Proč jste se rozhodla ze Švédska vrátit?

Studovala jsem v Praze FAMU, našla jsem si tady přítele, narodilo se nám dítě… Jsem v Praze doma. Do Švédska ale pravidelně jezdím, mimo jiné jsem tam pobývala i kvůli dokumentu. Vím, co se tam děje.

Rozkročenost mezi těmito dvěma zeměmi mi pomáhá získat perspektivu. Ke Švédsku mám své výhrady, ale v něčem mám k němu hodnotově blíže. Když občas čtu zprávy v českých médiích o tom, co se tam děje, dost mě to rozčílí.

Budete konkrétní?

Ano, jde často o pohled na multikulturní společnost, který nelze úplně zjednodušovat, jak se tomu v Česku sem tam děje. Švédové se ji snaží budovat. Jsou zvyklí si pomáhat, drží víc u sebe.

Jistě, řeší problémy s integrací, s tím, že do dříve poměrně uzavřené společnosti přicházejí lidé jiných kultur, náboženství, ale řeší to jaksi v klidu. Mluví spolu, snaží se situaci nevyhrocovat.

Žádná otevřená náboženská válka rozhodně Švédsko dlouhodobě neničí. Jsou otevřenější světu než Češi, což vidíte i na názorech Hanse Blixe, které zaznívají. Jsou k sobě solidárnější, v čemž bychom se jako Češi od nich mohli učit. Musíme se světu víc otevřít.

Může se vám hodit na Firmy.cz: Kina