Článek
Alexander Dubček byl charismatický komunistický funkcionář, reformista, pod jehož vedením milióny Čechoslováků propadly naději na uvolnění totalitního režimu, a dokonce i na svobodu. Rodák z Uhrovců, který prožil dětství s rodiči v Sovětském svazu, je na Slovensku dodnes legendou a je vnímán jako jedna z největších osobností slovenské politiky vůbec.
A protože první hraný film o něm vznikl také k významnému výročí naší společné historie, budil očekávání i v Česku. Ukázal se však jako průměrné dokudrama, které nenabízí nový pohled na titulní postavu a představuje spíš jen ilustraci půlstoletí starých událostí, kdy vývoj v Československu rázně ukončilo pět armád Varšavské smlouvy. Naštěstí tu a tam prosvítá i živější kresba dokládající snahu načrtnout i Dubčekův portrét.
Film natočila slovenská RTVS jako televizní projekt, ale navzdory původnímu záměru ho na Slovensku poslali letos v dubnu i do kin. Spíše skromný snímek však viditelně šetří, hlavně na davových scénách. Často je sice suplují dobové záběry, což do obrazu vnáší působivý autentický prvek, přesto jsou některé hrané části, jako třeba zastřelení studenta při demonstraci, nasnímané s jednoduchostí, která působí až neobratně.
Vyjednávání s Kremlem
Film režíroval televizní tvůrce Laco Halama, scénář napsal dramatik Viliam Klimáček společně s Ľubošem Juríkem na základě Juríkovy knihy Alexander Dubček: Rok dlhší ako storočie.
Základní koncept literární předlohy, v níž se mísí fakta a fikce, zůstal zachován. Dubček vzpomíná na události předcházející invazi vojsk Varšavské smlouvy, na vyjednávání s Moskvou a následující politický vývoj v zemi, reflektuje i svou roli po roce 1989. Rámec pro jeho filmové vyprávění tvoří jízda služebním vozem z Bratislavy do Prahy, přičemž kamera se zastaví ještě předtím, než BMW vyletí za deště z dálnice.
Titulek připomene, že nehoda z roku 1992 dodnes není uspokojivě vyšetřena, a Dubčekova smrt tak stále zůstává záhadou. Spekuluje se, že šlo o atentát kvůli údajným důkazům k srpnovým událostem.
Úvodní část až příliš dlouho sestává ze stranických jednání a je otázka, zda se v nich člověk neznalý faktů dobře zorientuje. Poté se však film přece jen zaměří na dramatické chvíle invaze a vyjednávání s Kremlem.
Slovenskému herci žijícímu v Česku Adrianu Jastrabanovi, který Dubčeka ztvárnil, se v rámci možností daných scénářem daří, přičemž sympatická je jeho snaha nesklouznout k imitaci.
Jeho „Šaňo“ je emotivní a až dětsky naivní, ale navzdory silně prožívanému vnitřnímu konfliktu je zároveň i soustředěný, schopný v nejvypjatějších chvílích i strategicky kalkulovat. Do posledního okamžiku, než se rozhodne podepsat Brežněvův diktát, zůstává konzistentní osobností.
Pieta
Film zaznamenal Dubčekovu upřímnou víru v ideály socialismu, provázenou naivitou, což mu zabránilo pragmaticky předvídat postoje Moskvy. Překvapivě však příliš nezkoumá okamžik, kdy se Sovětům spolu s ostatními podvolil, v tom jen opakuje známé a zažité. Přitom se doslova nabízelo dramaticky využít Františka Kriegela, který jako jediný protokol nepodepsal, a objasnit tak pozadí Dubčekova rozhodování o něco více.
Kriegel je v dokudramatu bohužel jen lehce naznačenou postavou, a stejně tak i ostatní, ať už jde o Smrkovského a Mlynáře, či Biľaka, Husáka nebo Svobodu. Z hrané rekonstrukce proto vystupuje v dalším plánu nanejvýš pokus o portrét „sólisty se sborem v pozadí“, přičemž tvůrci se v něm uctivě vyhýbají nepříjemným otázkám a kontroverzím a sklouzávají až k pietě.
Vzhledem k nedávnému 25. výročí Dubčekova úmrtí je to sice lidsky pochopitelné, ale padesát let od zlomového okamžiku československé historie, jehož následky si neseme dodnes, by si přece jen zasloužilo hlubší a odvážnější pohled na tuto významnou osobnost.