Článek
Český dirigent světového renomé Jakub Hrůša si s Vídeňskými filharmoniky velmi rozumí, důkazem jsou opakovaná pozvání do rakouské metropole i na turné tělesa. Navíc je Hrůša prvním českým dirigentem, který tento proslulý orchestr řídil v České republice. A jejich vzájemná spolupráce nese opravdu sladké plody.
Jakub Hrůša je šéfdirigentem Bamberských symfoniků, designovaným ředitelem Královské opery Covent Garden, hlavním hostujícím dirigentem České filharmonie a hlavním hostujícím dirigentem Orchestra dell’Accademia Nazionale di Santa Cecilia. Jeho nepřehlédnutelné zkušenosti se otiskují do společné práce s nejlepším evropským orchestrem. Výborně spolu komunikují (vzájemných úsměvů nebylo během večera málo), orchestr pozorně reaguje na každé hnutí dirigenta. A nutno zdůraznit, že Jakub Hrůša vychází svým jasným, srozumitelným stylem dirigování hráčům maximálně vstříc.
Jakub Hrůša a Vídeňští filharmonici nadchli publikum Dvořákovy Prahy.
Zvuková dokonalost a hráčská preciznost se projevily hned v prvních taktech Brahmsova koncertu, který spíše akcentuje symfonický rozměr skladby než prostor pro předvedení klavíristovy virtuozity. Typicky tlumené žestě a měkké smyčce znějí jedinečně, slyšitelný je každý detail, dotažená každá fráze.
Renomovaný německý klavírista Igor Levit, pocházející z Nižného Novgorodu, se zvukem orchestru výborně ladil. Jeho tón je jemný, hladivý, v exponovaných pasážích důrazný, zaujaly krásně budované dynamické gradace. Popsat zvuk vídeňských smyčců lze velmi těžko – v jednom okamžiku jako by se do sebe slévaly hladkost, barva, jemnost. V souvislosti s koncertem, který vznikl v roce 1881, se připomíná vřelý cit Johannesa Brahmse ke Claře Schumannové.
Ruský klavírista žijící v Německu Igor Levit byl sólistou Brahmsova Druhého klavírního koncertu.
Jeho výrazem je jedna z nejláskyplnějších vět v hudební literatuře – pomalá třetí věta Andante. Stále budou v uších posluchačů znít vroucnost, s jakou se jí chopily spodní smyčce (violy, violoncella a kontrabasy), něha klavíristovy hry, milostná píseň v souzvuku klavíru s klarinetem a především nekonečné toužení v podání violoncellisty, který vyzpíval všechnu lásku světa. Závěr koncertu oslnil na milimetr dotaženými smyky smyčců, vzepjatými dynamickými gradacemi, vynikajícími dechy.
Po brahmsovském zážitku se během Dvořákovy Osmé symfonie otevřelo nebe. Orchestr inspirovaný dirigentem, který Dvořáka zná do poslední pomlky a dynamického znaménka, hrál jako o život, smyčce se předháněly v lesku, postupně získávaly na vřelosti, excelentní jsou vídeňské dechy – flétna, klarinety, lesní rohy. Trubky ve známých fanfárách na počátku čtvrté věty hrály tak, že doslova braly dech. Vyvrcholení skladby bylo fantastické – sametovost spodních smyčců se prolínala s kovovým, lesklejším zvukem houslí, vroucná violoncella vyzpívávala všechen dvořákovský cit, bravurní dechy stvrzovaly zvukově opulentní závěr.
Po ovacích se publiku dostalo přídavku, který stvrdil úspěšný vídeňský večer, v podobě rychlé polky Muthig Voran! Johanna Strausse mladšího.
