Článek
Snímek Po svatbě, nominovaný loni na Oscara v kategorii nejlepší cizojazyčný film, nemá navenek nijak originální příběh: humanitární pracovník Jacob odjíždí z Indie do rodného Dánska, aby přesvědčil neznámého miliardáře Jorgena k investici do svého sirotčince.
Jacobovi se ale do Evropy moc nechce, tíží ho vzpomínka na dávnou lásku Helene, kterou sice před dvaceti lety miloval, ale kvůli kombinaci drog, alkoholu a její kamarádky o ni taky přišel. A to ještě neví, že stále půvabná Helene je boháčovou manželkou a její první dítě Anna je tak trochu jeho.
Dánská kinematogrfie dokáže z postav vyždímat maximum
Bierová tuto výchozí situaci nastaví během několika minut a dál už ji takřka nijak dějově nerozvíjí. Zkonstruovala hřiště, rozestavěla postavy a nechala je na plátně vše odžít.
Drama vstoupilo dovnitř charakterů. A my se můžeme ptát, zda zazobaný Jorgen, který, byť není hlavní postavou, je hybatelem příběhu, opravdu věděl, koho si do rodiny přivolal. Nevedla ho sebelítost a malé sebevědomí? Nechce jen od své dcery slyšet, že ji její biologický otec ani trochu nezajímá, že on je pro ni ten pravý táta? A že pro manželku je on, a ne Jacob životní láskou? Nebo je to všechno trochu jinak?
Dánská kinematografie patří bezesporu na úplnou špičku evropské produkce. Její hlavní doménou je, že neuhýbá před emocemi. Dokáže z postav vyždímat maximum a servírovat děj tak, aby se na plátně nemíjely, ale střetávaly.
To vše splnila i Hollywoodem už zlákaná Susanne Bierová (loni měl v Americe premiéru její první zámořský snímek Spálené vzpomínky s Halle Berryovou a Beniciem Del Torem), jenže jako by už před cestou do Los Angeles odhodila pomyslný krumpáč, kterým se Dánové přes své filmy prokopávají do větší hloubky v divákově nitru – jejich ostrou dějovou ironii. Bez ní se Bierová moc pod povrch nedostala.
Snímek po svatbě otevřel režisérce dveře do Hollywoodu
Režisérka se to snaží nahrazovat propracovanou vizuální filozofií, která funguje ve shodě s vývojem ústřední postavy Jacoba. V Indii je kamera dokumentárnější, střih klidnější, medovější. Naopak první minuty v Dánsku provázejí těkající, stresem zatížené záběry a teprve s tím, jak se Jacob v zemi usazuje, zvyká si, i kamera se postupně uklidní. A když v závěru znovu přijíždí zpátky do Indie, vizuálně už sem nepatří. V neposlední řadě Bierová skvěle obsadila a výborně oddirigovala herecký orchestr.
Mads Mikkelsen v roli Jacoba tak mohl i těm, kteří ho mají zaškatulkovaného jako padoucha z filmu Casino Royale, ukázat nespočet jiných poloh. Paradoxně nejvíc mu šly ty, které jsou s rolí účetního teroristické organizace v poslední bondovce neslučitelné: září v okamžicích zranitelnosti, zmatenosti a ostychu. A více než zdatně mu sekunduje i Rolf Lassgard jako Jorgen.
Byť snímek Po svatbě nepatří k tomu zcela nejlepšímu mezi dánskými filmy, otevřel Susanne Bierové definitivně dveře do světničky jménem Hollywood. A pokud se tam udrží, mohla by obohatit americkou produkci o trochu té evropské civilní nápaditosti.
Po svatbě, Dánsko, Švédsko 2006, 120 min.
Režie: Susanne Bierová, hrají: Mads Mikkelsen, Rolf Lassgard, Sidse Babett Knudsenová, Stine Fischer Christensenová.
