Článek
Uvidíte ji nahou při aktu ve sprše, ve vaně, na autobusové zastávce i v manželské posteli. Jenže paradoxně sex a ženská nymfomanie samotná nejsou to, čím Deník nymfomanky provokuje nejvíc.
Rafinovaně zkoumá postavení ženy v soudobé společnosti
Když si totiž onu náruživost odmyslíte a dosadíte za ni cokoliv, co člověka odlišuje od jeho okolí, cokoliv, čím je výjimečný (třeba, že je geniálním matematikem), rázem se z na první pohled jen erotické podívané stane film o hodnotě mnohem důležitější: o svobodě naplno se projevit. Deník nymfomanky totiž rafinovaně zkoumá postavení ženy v soudobé společnosti a její cestu k emancipaci.
Mimochodem film vznikl na základě celosvětového úspěchu stejnojmenné autobiografické knihy francouzsko-španělské spisovatelky Valérie Tassové, která má za sebou studia ekonomie, cizích jazyků a sexuální terapie. A loni vydala publikaci Antimanuál k sexu, kde se hlásí k filozofické tradici Michela Foucaulta a tvrdí, že se lidé o tomto tématu vlastně nebaví, a když, tak jen ve frázích plných klišé a mockrát ohraných stereotypů.
Už od šestnácti dává Val pohlavní styk větší potěšení, než je u jejích vrstevnic běžné. Zprvu si to neuvědomuje, užívá si mladického života. Až po čase jí dojde, že se na ni její milenci dívají s opovržením. Jako by se snažili srazit jí její sexuální sebevědomí, její náruživost, přestože po partnerech nežádá vztah, oni ji opouštějí. Je na Val něco divného, když nepotřebuje onen běžný druh lásky?
Nymfomanii vymysleli muži
Sama si uvědomuje, jak moc nezapadá do konvencí, mezi kterými žije. Jenže ještě nechápe svou babičku, která jí říká, že nymfomanii vymysleli muži, aby mohli ženy lépe ovládat, aby si ony připadaly provinile.
A přichází fáze druhá, snaha se přizpůsobit. Najde si muže, zažívá iluzi štěstí, která ale zákonitě nemůže trvat dlouho. Její partner se ukáže jako chorobný žárlivec, despota bez empatie, neschopný dát Val to, co ona ze své přirozenosti žádá, byť svůj chtíč sama v sobě násilím popírá.
Následuje fáze třetí, kdy se Val rozhodne skočit do druhého extrému, bez jakékoliv úcty k vlastnímu tělu začne pracovat jako luxusní prostitutka. A režisér se ptá, co ji přiměje konečně k sebeuvědomění, k tomu, aby nebyla jen členkou „ženské menšiny“ ve světě postaveném převážně na mužských principech.
Jak vyplývá z předešlého, Deník nymfomanky je osvěžující už z toho důvodu, že je v dobrém slova smyslu angažovaný, feministický, že chce něco říct, něco vyjádřit a třeba i něco změnit. Takových snímků totiž současná, spíše popisná kinematografie příliš nenabízí.
Herci nedostali příliš příležitostí se projevit
Jiná věc je, nakolik se režisérovi povedlo celý svůj záměr otisknout do pohyblivých obrázků. Co se práce s herci a herečkami týče, trochu zaostává. Belén Fabraová se zejména ve vypjatých, ale i některých dialogových scénách necítí pevná v kramflecích.
A ostatní včetně Geraldine Chaplinové příliš příležitostí se projevit nedostali. Dcera legendárního komika nejen němé éry hraje babičku hlavní hrdinky, která ale scénu brzy vyklízí a je ve své roli rádkyně a opory nahrazena postavou Ángely Moliny. Ta sice žije oproti Val dost konvenční život, ale svojí tolerancí ji povzbuzuje v boji sama se sebou.
Vizuální stránka filmu je průměrná, ničím nevybočuje, přesto že režisérova původní profese je kameraman. Snad to ale byl záměr, aby samotné sdělení snímku nic nerušilo.
Deník nymfomanky
Deník nymfomankyŠpanělsko 2008, 95 min.
Režie: Christian Molina, scénář: Cuca Canalsová, Valérie Tassová (autorka předlohy), hrají: Belén Fabraová, Geraldine Chaplinová, Ángela Molinová, Leonardo Sbaraglia