Článek
Zejména první desítky minut, kdy se seznamujeme s hlavní postavou filmu – robotem VALL-I (Víceúčelově automatický likvidační lisovač – Imunizátor zní trochu klopotný překlad do nadabované češtiny), jsou ve světě animovaných snímků něco nevídaného. Malý hrdina, kterého lidé zanechali na planetě Zemi, aby ji vyčistil od odpadků, zatímco oni se vydali na dlouhý, 700 let trvající výlet do vesmíru, je okouzlující od prvního momentu.
Vášnivější sběratel veteše
Dělá dál poctivě svoji práci, přesto, že jeho kolegové a kolegyně už dávno zrezivěli, a za tu spoustu let se v něm vyvinula osobnost trochu ustrašeného, ale o to vášnivějšího sběratele veteše – do jeho sbírky patří Rubikova kostka, frisbee nebo magnetofonové kazety.
To by ale pořád nebylo nic revolučního. Tím zásadním novým prvkem je, že se Pixaru povedlo hned na úvod filmu vzbudit u animovaného díla naprosto nevídanou směs emocí.
Osamělost drobného robotka uprostřed obrovské masy odpadu vyvolává pocity až depresivní. Takové, které se skoro, s trochou nadsázky, podobají účinkům filmů ze zaprášených estonských sídlišť. V tu chvíli jste lapeni, prožíváte s vážnou tíží u žaludku životní osudy kusu plechu. A o to americkým tvůrcům šlo.
V jejich sítích ještě vydržíte, i když se na scéně objeví EVA (Enviromentálně vyhledávací autosonda), další z robotů, který na Zemi hledá pozůstatky života a do kterého se VALL-I beznadějně zakouká. Najednou se klube milostný příběh se vším všudy: namlouvání, odmítání i logický závěr. Vše mimochodem v prakticky němém podání, protože oba roboti moc mluvit neumějí. Působí to kouzelně i naivně zároveň. Na druhou stranu, kdyby šlo o hraný opus, tady už by to drhlo.
Tvůrci otevřeli nové možnosti
Sevření snímku povolí ještě víc, když se děj zhruba v polovině přehoupne do vesmíru. Za lidmi (na rozdíl od robotů si s jejich animací nedávají už ze zásady a tradice kluci a holky z Pixaru příliš práce), kteří se mezitím stali obézními, zásadně nechodícími horami tuku na vznášejících se lehátkách, a poprvé jsou tu slyšet i delší dialogy.
A protože jste si na to ticho zvykli, z ničeho nic vám film přijde zbytečně ukecaný. Kouzlo se vytrácí, obrazových nápadů, což je hlavní pixarovská doména už od dřevních osmdesátých let, ve sterilním prostředí vesmírné lodi tolik nenajdete, navíc se do filmu vetře i moralistní nádech, který může citlivějším povahám připadat protivný.
Místy se dokonce ztrácí nit příběhu, který po slibně se táhnoucím začátku nabere možná až příliš rychlé tempo. Ale to už je konec a titulky.
Rozhodně si Pixar snímkem VALL-I otevřel dveře do další chodby, kudy by se mohl vydat. A byla by to jedna ze správných cest: točit a kreslit filmy, které v divácích neprobouzejí jen pozitivní úsměvy, ale i mrazení v zádech. Do zmíněných dveří nakoukl, ale pak se radši držel před prahem a osvědčených postupů. Zda se tou chodbou vydá, uvidíme u dalšího filmu.
VALL-I USA 2008, 103 min. Režie: Andrew Stanton, scénář: Andrew Stanton a Jim Reardon, kamera: Jeremy Lasky, v českém znění: Jan Maxián, Tereza Bebarová, Milan Šteindler, Aleš Háma
