Do kin přichází nový český film Proměny debutujícího Tomáše Řehořka

Jako „jiná “ se totiž nedávno prezentovala Sestra, Ocas ještěrky i Normal, vesměs filmy, které provází především nepatrný zájem diváků a mírně řečeno zdrženlivý postoj kritiky. Také Řehořek v tiskových materiálech tvrdí: „Chtěl jsem natočit film, odlišný od běžné české produkce…“ a distributor dodává, že dokonce „podle mnohých natočil snímek, který nemá obdoby“. Škoda že jiné než „jiné“ filmy jako by se najednou přestaly točit…

Řehořek Proměny napsal, režíroval a natočil na vypůjčenou digitální kameru jako student filmové školy ve Zlíně a budiž vzdán hold úsilí a vytrvalosti, s nímž dvacetiletý mladý muž získal i zahraničního koproducenta, a i když pracoval s nevelkým rozpočtem, přece jen dostal tento původně školní film až na úroveň celovečerní stopáže a do kin. A budiž oceněna i odvaha distributora, společnosti Hollywood C. E., který mu pomohl dostat se na plátna, a tedy k divákům nejen doma, ale už i v zahraničí.

Ve zralejším, dospělejším podání, má ovšem jeho snímek ve stavbě i v celkovém pocitu, jenž z něj vyvěrá, dlouhou řadu obdob – od zahraniční tvorby až třeba k Zelenkovým Knoflíkářům. Řehořek sleduje osudy čtyř postav, které nemají na první pohled nic společného, a teprve postupným prolínám jejich příběhů i různých časových rovin je splétá dohromady, případně odhaluje jejich dřívější vazby.

Činí tak ovšem s jistou naivitou vůči „neposkvrněnosti“ diváků, kteří nejspíš velmi brzy tento princip odhalí. Důsledkem je, že zamýšlené napětí ustupuje překombinovanému a na příliš velkých náhodách vystavěnému prolnutí jednotlivých osudů, jimž je společná osamělost uvnitř hlučícího davu a snaha řídit samostatně svůj vlastní život.

Sympatické přitom je, že Řehořek své hrdiny dovede vcelku přirozenou cestou až k proměně, která jim přináší naději splnit si alespoň možné z vysněného a sám se o to přičinit jistým zmoudřením a pochopením druhých. Řehořek zkrátka umí dobře napsat a psychologicky propracovat jednotlivé postavy dokonce se zázemím, které dává podklad jejich jednání, což je v české scenáristice dovednost bezmála ojedinělá.

Stvořil tak docela srozumitelné a živé lidi. Mladou matku dvou dětí, kterou sociální situace dožene k prostituci. Jinou mladou ženu, která má všechno, nač si vzpomene, kromě dítěte. Starou ženu, které zbyl jen velký prázdný dům, hroby a možná bůh. A konečně sportovního trenéra, kterého zaskočí vlastní zdraví a donutí ho zastavit se nad otázkou, co všechno v životě obětoval a jakou měla jeho oběť cenu.

Postavy by to byly docela zajímavé, Řehořek však bohužel vypráví jejich osudy s jistou mladickou melancholií a skepsí vůči dospělosti, což rozvláčňuje děj a ubírá hrdinům na divácké atraktivitě v dobrém slova smyslu. Až s pozvolna se blížícím koncem si k nim divák začne vytvářet vztah a začnou ho zajímat, ale to už je trochu pozdě. Režisér zkrátka ještě neumí načasovat momenty, podstatné pro zaujetí diváků.

Umí už ale velmi dobře vybrat herce a vést je, umí pracovat s kamerou, i když někdy se tím zbytečně sám opájí a nadužívá některých postupů a záběrů. Je v tom však – tak jako v celém filmu – patrný velký talent, zaujetí a poctivá snaha naučit se filmové řemeslo a vyslovit jeho prostřednictvím názor.

Řehořek má před sebou zjevně slibnou budoucnost a zájem organizátorů přehlídek a festivalů mluví o tom, že hned napoprvé zaujal a že snad díky tomu dostane šance, v nichž se bude dál rozvíjet.