Článek
Jsme též pohádková velmoc – měli jsme Němcovou, Drdu, Wericha, Friče i Zemana, máme princeznu pyšnou, šíleně smutnou, se zlatou hvězdou, z chalupy i ze mlejna a spoustu čertů, kterých se nebojíme, protože v českém peklíčku je spíš teplíčko a legrace než puch a strach.
Máme pořád ještě Vorlíčka, Trošku, Zelenku – a nyní i Miloslava Šmídmajera, který si jako debut v hraném filmu zvolil Peklo s princeznou.
Určitě tím nikomu neublíží, leckoho i pobaví, protože pohádka má všechny atributy, na které jsme zvyklí, obsazena jest populárními herci, nevraždí se v ní a neříkají sprostá slovíčka, chvílemi je to i legrace.
Tady by mohla být tečka za celým článkem, rodiče mohou vzít klidně děti a jít.
Jiná věc je, ptáme-li se, zda je Peklo s princeznou též dobrý film. Scenárista Miroslav Buberle se po průšvihu jménem Panic je nanic tentokrát nepouštěl do větších samostatných akcí a použil již prověřené kousky, které zkompiloval dost umně na to, aby výsledný scénář obstál jako běžná diplomka.
Jako předloha Šíleně smutná princezna
Šíleně smutná princezna je tu sice předlohou tak zřetelnou, že u jiného žánru by to bylo na debatu o autorských právech, ale u pohádky se to asi tak nebere a František Vlček i Bořivoj Zeman jsou již po smrti.
Tak tedy – dvě království a v nich syn a dcera, o nichž byla v dětství sepsána smlouva, že až dospějí, vezmou se, jinak bude válka.
Král „od princezny“ je již poněkud zábavně senilní, král „od prince“ má navíc manželku, která se synka (po vzoru té z Tří oříšků pro Popelku) zastane. Obě děti se hodí spíš na pastvu než na trůn a ani jeden toho druhého nechce, protože se neznají. Když se seznámí, ona ještě dlouho netuší, kdo je on – zkrátka všechno to víme, jen místo vězení je tu peklo, inspirované Dívkou na koštěti, potažmo Potterem, z něhož přijdou čerti na zem. Což je originální asi jako vodník nad českým rybníkem.
Humoru, který v Šíleně smutné princezně v roce 1968 nenásilně vystřeloval z pohádkového světa až na Václavák, Buberle v takové míře mocen nebyl, ale nutno přiznat, že občas to i tady vtípkem zajiskří. Současným divákům se zato podbízí hovorový jazyk, což je naopak to nejhorší – když pohádka nekultivuje ani češtinu, je to s ní špatné.
Mádl je dobrým ekvivalentem Neckáře
Miloslav Šmídmajer obsadil jako prince Jiřího Mádla, který je dobrým ekvivalentem Václava Neckáře (jen nezpívá a nevím, je-li to či není škoda) a do role princezny Terezu Voříškovou, která je hezká i talentovaná, ale chraplavý hlas a celkově tvrdší půvab ji předurčují pro jiné role: Helena Vondráčková „uměla nosit“ šaty na louku i ty svatební...
Slovo nelze vytknout obsazení Zlaty Adamovské, Václava Postráneckého a Petra Nárožného do rolí rodičů ani Miroslava Táborského, Jana Skopečka či Jiřího Pechy do dalších. Svých úloh se zhostili s jistotou.
Lokality jsou vybrané pěkně, kostýmy padnou, ale mnoho filmařské invence a obraznosti Šmídmajer neprokázal, film se blíží spíš plošší televizní poetice, tříští se mezi modernu a klasiku – a pidirole Miloše Formana je sice režisérovou libůstkou, pomrkáváním, jak slavného muže dobře zná, ale pro děti ani pohádku samotnou nemá nejmenší význam.
Peklo s princeznou ČR 2009 Režie: Miloslav Šmídmajer, hrají: Jiří Mádl, Tereza Voříšková, Zlata Adamovská, Václav Postránecký, Petr Nárožný a další.