Do kin přichází film Nickyho rodina

Teprve poté, co jeho manželka našla náhodou na půdě starý kufr plný dokumentů, rozletěl se příběh do světa. Jak ukazuje film Nickyho rodina, dodnes nekončí.

To byl také důvod, proč se ho režisér Matej Mináč (společně se svým koproducentem a střihačem Patrikem Paššem) po celovečerním hraném filmu Všichni moji blízcí, který se Wintonova příběhu jen částečně dotýkal, a po dokumentu Nicolas Winton – Síla lidskosti rozhodl natočit.

Síla lidskosti se promítala na 89 filmových festivalech, dostala řadu ocenění, britská královna povýšila Wintona do šlechtického stavu, americký kongres se na základě filmu rozhodl Wintonův čin „uzákonit“ jako hrdinský čin záchrany. Sir Winton začal sbírat ceny, přijímají ho hlavy států, královny, dalajlama…

Snad proto, že se o Wintonově činu tak dlouho nevědělo, že se jím sám nepotřeboval „chlubit“, působí tak nečekanou silou na děti a mladé lidi. Mináč má na tři tisíce dopisů z celého světa, v nichž mu píší, jak je Síla lidskosti inspirovala k pomoci druhým. A tak se i za nimi s Patrikem Paššem s kamerou vydali. Budiž ke cti tvůrců vyzdviženo, že odolali pokušení (někdy nepochybně pociťovanému i jako závazek) ukázat ve filmu řadu setkání Nicolase Wintona s nejvýznamnějšími osobnostmi planety, která natočili. Soustředili se na shrnutí a převyprávění příběhu a v závěrečné části na lidi, kteří potřebují nebo rozdávají pomoc.

Snímek Nickyho rodina je dokument s hranými dotáčkami. Začíná před druhou válkou, seznamuje se situací v předválečném Československu, dává ji do souvislosti se světem a s šířícím se německým nacismem. Má dramatičnost i napětí, i když na české dospělé diváky může působit až příliš didakticky, navíc opakuje to, co již bylo v předchozích Mináčových filmech natočeno a mnohokrát řečeno. Ale s vědomím toho, že chce a má promlouvat i k dnešním a budoucím dětem a zahraničním divákům, má shrnující metoda oprávnění. V hraných pasážích film představuje mladého anglického obchodníka, který jednoho dne – víc ze zvědavosti než se záměrem – vyměnil lyžařský zájezd za výpravu do Prahy, protože mu přítel zavolal, že tam začíná být zle.

Winton přijel a začal konat. Snímek je působivý jak organizací nesmírně složité akce, tak přetěžkým rozhodováním rodičů, kteří posílali své děti samotné do ciziny s „pouhou“ obavou, že doma by to pro ně mohlo být horší než u cizích.

Stejně jako matka (Klára Issová), která svou holčičku vytáhla z vagónu a nakonec přece jen vysadila do okna už jedoucího vlaku, ani ostatní tehdy nemohli vědět, že s nimi by i jejich děti skončily svůj život v plynových komorách koncentračních táborů. Neméně emotivní je autentické vzpomínání dnes už osmdesátníků, kteří donedávna nevěděli, kdo je tehdy z Prahy odvezl.

Mináč ale nevypráví jen příběhy zachráněných dětí, které si postupně zvykly v náhradních rodinách, později se rozprchly do světa a jen některé se vrátily do původní vlasti.

Velmi působivě ukázal také hrůzy, které nepřežily tisíce jiných dětí, jež neměly to štěstí: nepotkaly Wintona, nevešly se do jeho seznamu (pro každé dítě musel sehnat a úředně doložit náhradní rodinu) – anebo jejich vlak už nestačil odjet. Začala válka. Film se zkrátka v tomto ani v dalších směrech netváří, že Nicolas Winton nebo kterýkoli jiný jedinec může být spasitelem.

Dává však najevo, že každá pomoc má smysl, a to i v dobách, kdy nezuří zrovna válka světová. Na cestách za Nickyho rodinou natočili tvůrci spoustu bídy a spoustu dětí, které potřebují pomoc, a dost těch, kteří pomoc neodmítají a jsou ochotni pro ni obětovat třeba jen své pohodlí.

A to je další rozměr filmu, který dojímá jak ve chvíli, kdy se Winton poprvé setkává se zachráněnými (situace, zinscenovaná televizí BBC, je dobře známá, a přesto znovu silná), tak ukázkami toho, jaké podoby může mít i dnes slovo hrdinství.