Článek
Když syn točí o otci, který mu navíc napsal scénáře tří úspěšných hraných filmů (Obecná škola, Kolja, Tmavomodrý svět), lze předem očekávat pohled plný lásky i úcty, mimořádně vědoucí a snad i intimní.
Tatínek takový je, ale kromě toho je ještě v nejlepším slova smyslu zábavný a vtipný tak, jak vtipný je Zdeněk Svěrák a jak dokonale syn jeho humoru rozumí a dokáže ho přenést na filmové plátno v hraném i v dokumentárním filmu.
Podobně jako v Jízdě se Jan Svěrák s Martinem Dostálem vydávají na cestu. Jen místo putování letní krajinou vede tato road movie po rovinách, kopcích i údolích, dálnicemi i zatáčkami života scenáristy, textaře a cimrmanologa, svérázného herce a interpreta písniček, otce, manžela i dědečka, který se v osmašedesáti letech má za čím ohlížet, ale zdaleka nekončí.
Bilancování a naděje, touhy naplněné i stále ještě silně prožívané, to je obecnější rozměr filmu, jenž je tak zároveň úvahou o čase, který ubíhá, aniž byl ubit.
Cesta dlážděná humorem
Cesta začíná přípravami na zájezd Divadla Járy Cimrmana, přičemž balení "sebáka" (jídlo s sebou) je kořeněno zvědavostí syna, který poprvé pojede také s sebou: "Vždycky jsem si říkal, co tam ti chlapi dělají?"
Nechme se překvapit touto, stejně jako dalšími výpravami na místa, která byla a jsou v životě Zdeňka Svěráka podstatná nejen jako kořeny života, ale i filmů.
Vzpomínky na dětství střídají úvahy o žití i smrti, bohatý archivní materiál kombinovaný s návštěvami autentických míst odhalí, kolik autobiografického je nejen v Obecné škole, ale i v mnoha dalších filmech, zdaleka ne jen těch, které točil Jan.
Dozvíme se, jaký podvod provázel vznik Vesničky mé, střediskové i jak to bylo Na samotě u lesa, Jiří Menzel k tomu poví něco hodně důležitého.
Seznámíme se s humorem paní Svěrákové i s ostatními členy rodiny, podíváme se do divadla i k pianu Jaroslava Uhlíře, kde Zdeněk Svěrák kdysi napsal, že není nutno, aby bylo příliš veselo...
První část filmu se nese v lehkém duchu, smích, střídaný svěrákovsky cituplnými okamžiky, vládne vyprávění, vzpomínkám i situacím.
Drama i dojetí
Pak se však téměř náhle poměr emocí obrací. Vážnější tóny začínají hrát prim, už když je řeč o tvorbě, natož pak o konfliktu Zdeňka Svěráka se spoluautorem a přítelem Ladislavem Smoljakem.
Přes pohledy do tvůrčí dílny i do rodinné kuchyně vše směřuje k vrcholu filmu, o němž již bylo psáno mnohokrát, ale přesto ho nelze pominout. Měl mít happy end - natáčení jejich čtvrtého společného filmu Vratné láhve.
Ale život ho přepsal na nejdramatičtější scénu celého dokumentu, když Zdeněk Svěrák musí přijmout fakt, že jeho spolupracovník a syn tenhle scénář nenatočí.
Ale protože u Svěráků dávno vědí, jak se dělá smích, ani tato scéna není bez humoru, a snad právě tady člověk nejvíc pochopí, proč je Zdeněk Svěrák jednou z nejvýznamnějších postav českého slovesného umění posledních třiceti let a proč jeho syn (podobně jako již hezkých pár let Jiří Menzel) netočí, když nemá v rukou stoprocentní text.
Pokud vím, Vratné láhve měl být film o starém muži, o důchodu a bilancování. Zdá se, a dokument Tatínek to s veškerou vážností i smíchem potvrzuje, že je na to ještě příliš brzy.
Tatínek, ČR 2004
Režie: Jan Svěrák, Scénář: Jan Svěrák a Martin Dostál, Kamera: Ivan Zachariáš a Radka Šplíchalová
