Do Brna doplul Titanic i se svou poslední večeří

Večeříme na lodi, která se stala symbolem všech námořních tragédií, ačkoli počtem obětí to největší neštěstí nebylo.

Titanic však na své první a poslední plavbě, na kterou vyplul 10. dubna 1912, byl nejmodernější lodí na světě a to také, stejně jako řada tehdy významných pasažérů, způsobilo neslavně proslulý věhlas.

O tom všem stejně jako o řadě dalších zajímavostí vypráví už od loňského října v pavilonu C brněnského veletržního areálu výstava Titanic. Zájem o ni neutuchá, a tak se na zhruba dvě stovky původních, ze čtyřkilometrové hloubky vylovených artefaktů slavné lodi a mnoho dalších exponátů mohou podívat návštěvníci až do 19. května.

„Titanic je fenomén. Máme na výstavu spoustu kladných ohlasů,“ řekla kurátorka Květa Havelková.

„Výstava je úspěšná mimo jiné zřejmě i proto, že odkrývá nové informace spojené s Titanikem a zároveň mapuje období počátku dvacátého století. Výstava je však v Evropě naposledy. Po jejím skončení budou všechny originální exponáty předány do rukou restaurátorů ve Spojených státech a není jasné, kdy a zda vůbec se do Evropy vrátí. I proto jsme moc rádi, že se podařilo vyjednat prodloužení výstavy,“ dodala kurátorka Havelková.

Jak dodává, právě prodloužení výstavy bylo jedním z podnětů uspořádat dobovou večeři v interiéru francouzské kavárny, která na výstavě je a je přesnou replikou skutečné lodní kavárny pro cestující 1. třídy.

„Stejně jako u kavárny tak i u dalších prostor jsme se snažili o vytvoření maximální autenticity tak, jak ji známe z dobových fotografií, nákresů a podobně. Je tu kupříkladu chodba první třídy včetně vzoru originálního koberce, elektrického osvětlení či dřevěného obložení. Stejně dokonalá je i kabina pro první i pro třídu třetí, kde je navíc ještě nejsilnější zvuková kulisa hukotu strojovny, která skutečně pasažéry provázela,“ dodává kurátorka.

Večeři pro zhruba dvě desítky pozvaných připravila podle originálních jídelníčků Titaniku pro I. a II. třídu brněnská restaurace RetroConsistorium.

Pro šéfkuchaře Tomáše Žáčka byl při přípravě menu největším překvapením telecí vývar s portským, který se po druhém předkrmu, což bylo paté z kachních jatýrek s pistáciemi a meruňkovým sirupem, podával jako consomé Olga s mušlemi sv. Jakuba.

Při servírování hlavního chodu – pečeně z krocana s brusinkovou omáčkou – se v sugestivním prostoru výstavy začíná neodbytně vtírat představa neděle 14. dubna 1912 krátce před půlnocí. Neozve se snad trojí zlověstné zvonění Frederika Fleeta ze strážního koše, kde byl na hlídce spolu s Reginaldem Lee? Nic takového se v Brně nestalo.

Po Waldorfském pudingu odchází většina strávníků k velkému seznamu jmen pasažérů, který představuje finále výstavy. Zachránění a zmizelí. Nejen z piety, ale i proto, aby se každý návštěvník mohl podívat, zda právě on měl to štěstí. Vstupenkou na výstavu je totiž kopie originálu lodního lístku i se jménem, datem narození a třídou, ve které plul skutečný pasažér Titaniku.

Já měl smůlu. Jako bohatému a už před smrtí slavnému mi­lionáři Benjaminu Guggenheimovi (cestoval jsem s milenkou) mně ani moje bohatství nepomohlo. V ledovém oceánu jsem našel hrob stejně jako dalších asi 1500 lidí.