Dny evropského filmu zakončí norská komedie Bezva chlap

Stejně jako Aberdeenu také Bezva chlapovi vévodí mužský herecký výkon, podmíněný tentokrát jednak neselhávajícím talentem vynikajícího švédského herce Stellana Skarsgarda, jednak jeho výborně napsanou hlavní postavou. Ulrik je náramný sympaťák, kterému na charismatu nic neubírá ani dost ohavný dlouhý culík, který se mu plazí po zádech, ani fakt, že právě vyšel po dvanácti letech z kriminálu. K jeho uvěznění měla justice stejně dobrý důvod jako on ke svému provinění – s tím panchartem, co mu svedl ženu, se prostě nemazal.

Ale protože jinak je to z gruntu správný chlap, teď by chtěl dostat od života druhou šanci, protože – řečeno s jinou filmovou postavou – jsou dny, kdy si člověk uvědomí, že ještě nic nekončí.

Tyhle návraty ale nebývají snadné. Žena se s Ulrikem rozvedla a nehodlá mu poskytnout víc než jednu „rychlovku“, syn už prakticky zapomněl, že nějakého tátu někdy měl, a má svůj vlastní život, do kterého se má záhy narodit malé dítě. A to by podle jeho matky nemuselo vyrůstat s dědou, který seděl za vraždu.

Jediný, kdo Ulrika vítá s nadšením, je parťák z gangu sice okresního formátu, ale s přesně danými pravidly. Mezi ta patří, že se o něj parta postará – dostane „do začátku“ sice hnusné, ale přece jen bydlení, sice na pohled nevábnou, ale přece jen ženskou, která výborně vaří, a prima práci v autoservisu.

Na druhé stránce těchto pravidel je však psáno, že Ulrik by si měl vyrovnat účty s tím hajzlem, který ho tenkrát udal. A to se chce muži, který teď od života čeká něco jiného než další zářez na pažbě zločinů, čím dál míň...

Severská kinematografie má svůj osobitý ráz a týká se to i komedií. Také Bezva chlap je z rodu černých, ale zároveň velmi poetických filmů, podobně jako byl třeba veleúspěšný Kurz negativního myšlení.

Moland přivádí na plátno úplně normální lidi a má k nim normální, zdravý vztah. Vidí je s jejich touhami, potřebami i s jejich nedostatečnostmi a případnými hříchy a nakládá s každým z nich, jak zaslouží.

Humor jeho filmu je drsný jako severská blata, ale s nadsázkou, která je občas „smrtelná“, míří k drobným situacím i silným citům, které uchováváme hluboko pod peřinou své spořádanosti a uhlazenosti.

Kdo z kuřáků například přizná, že si občas potáhne i se zubní pastou v puse, kdo z těch, jimž chybí láska, by se veřejně hlásil k tomu, že by ji bral za každou cenu.

Živočišnost, která z Molandových postav čiší, přitom není vulgární ani v konání, nad jehož zobrazením na plátně se na okamžik zatají dech, aby vzápětí přešel do úlevného úsměvu: to, co tu postavy dělají, je sice mnohdy šokující, ale v podání režiséra a jeho herců má své velké, živoucí, byť pro někoho možná poněkud dekadentní, kouzlo.

Bezva totiž není jen ten jeden chlap, ale i další postavy prožívající po Ulrikově boku mnohá probuzení a naděje, které možná před setkáním s ním už dávno pohřbily pod nánosem tvrdého života. A člověk si je snadno zamiluje, i když se někdy chovají a většinou vypadají příšerně.