Dnes večer budu popraven. Poslední dopisy Čechoslováků popravených za 2. světové války v Drážďanech

Literární žánr, dá-li se to tak vůbec nazvat, „dopis před popravou“ je v českém prostředí reprezentován především texty, které napsaly známé oběti komunistického režimu, například Milada Horáková.

Některé dopisy na rozloučenou obětí nacistického režimu začaly být publikovány hned po válce, šlo však o účelové edice zaměřené na komunistické odbojáře. Kniha Pavly Plaché a Birgit Sackové nazvaná „Tento dopis si nechte na památku na mě“ je vůbec prvním vědeckým zpracováním tématu.

Za druhé světové války bylo v Drážďanech popraveno téměř 900 československých občanů, kteří byli odsouzeni k smrti Lidovým soudním dvorem, případně dalšími německými soudy. V archivech různých institucí i v soukromých sbírkách se dochovalo 90 dopisů na rozloučenou, které tito odsouzení napsali krátce před smrtí.

Z etnického i genderového hlediska jde o celkem homogenní skupinu: až na jednoho sudetského Němce byli všichni autoři dochovaných dopisů české národnosti, ženy mezi nimi najdeme jen čtyři. Nejmladší popravenou byla devatenáctiletá žena, nejstarším byl šedesátiletý muž.

Čím se autoři značně liší, byly důvody jejich odsouzení. Najdeme mezi nimi takové, kteří prováděli skutečně významný odboj, shromažďovali zbraně, byli napojeni na sovětské zpravodajce nebo londýnskou exilovou vládu, rozšiřovali letáky, ale zároveň i lidi, kteří třeba jen finančně pomáhali rodinám zatčených nebo poslouchali zahraniční rozhlas.

Někteří byli odsouzeni dokonce za činy spíše kriminálního charakteru, například černé porážky, machinace s poukázkami na šaty, vykrádání zásilek či podvody.

Obsah i rozsah dopisů silně determinují vnější okolnosti. Dopisy směly být napsány mateřským jazykem, ale na předepsaném formuláři. Někteří odsouzení museli dopis psát s pouty na rukou. Striktně zapovězená byla všechna politická témata.

Většina dopisů se stala předmětem cenzury různého rozsahu. Její obětí se mohla stát například slova, že dotyčný umírá za vlast či národ, jak je patrné z jednoho ledabylého zásahu, který příslušná slova nevymazal dokonale.

Značný význam z hlediska obsahu mělo také omezení na jeden dopis: ten byl většinou adresován nejbližším osobám – manželce, dětem či rodičům –, ale obsahoval i vzkazy dalším příbuzným či přátelům.

Autorky do edice zařadily i motáky, které se některým odsouzeným podařilo odeslat buď schované v osobních věcech, jež byly po popravě vráceny rodinám, nebo přes vězeňské dozorce. Ty jsou většinou stručnější než oficiální dopisy na rozloučenou, ale nijak výrazně otevřenější. Jejich autoři totiž museli počítat s tím, že budou objeveny.

Číst dopisy lidí, kteří vědí, že jim za několik hodin bude gilotinou useknuta hlava, není zážitek pro slabé povahy. Pozoruhodné je, do jaké míry jsou tyto listy uniformní. Autoři se v nich loučí se svými blízkými, projevují jim svou lásku, děkují a žádají je o odpuštění za vše, co jim v minulosti provedli, často výslovně za to, že jim připravili tuto hroznou zkušenost.

Jak píšou editorky, „dopisy na rozloučenou bez transcendentálního zřetele jsou výjimkou“. Pisatelé doufají ve shledání s blízkými a zároveň většinou ujišťují, že jsou smířeni s osudem a vyrovnaní se smrtí.

„Neplač moc, vždyť osud to tak chtěl, a co osud chce, tomu člověk neujde. Já bych musela tak jako tak umřít,“ píše devatenáctiletá Vlasta Faltysková své matce. Naopak popisy vnitřních pochyb a nejistoty jsou spíše výjimečné: „Je mi všelijak. Už kdyby bylo po všem. Silně kouřím,“ psal svým blízkým jedenatřicetiletý Václav Křížek.

Většina dopisů také obsahuje prosbu, aby na ně blízcí mysleli, a pokud měli pisatelé děti, pak pokyny, jak je vychovávat. „Děti vychovávej úplně jednoduše a tvrdě – pro život je to tak nejlépe,“ psal manželce v oficiálním dopise na rozloučenou podplukovník Václav Kropáček, napojený na vojenskou odbojovou organizaci Obrana národa.

A v motáku pak synovi kladl na srdce: „Pracuj vždy soustavně a pravidelně.“ A dceři adresoval prosbu: „Teď buď pilné a veselé děvčátko – mamičce a všem pro radost.“

V části dopisů najdeme i pasáže, které mají charakter posledního pořízení, tedy pokynů, jak mají pozůstalí naložit s pisatelovým majetkem. Většinou jsou stručné, ale objevují se takové, které jdou do značných podrobností.

Například třicetiletá učitelka Zdeňka Varhulíková psala své matce: „Šaty rozdej podle svého, jak se komu hodí a co si po mně chceš nechat. Přeji si, aby sis po mně nechala náušničky (pošlou Ti je), hodinky, jsou od tatínka k mým třináctým narozeninám, a tu panenku se zavíracíma očima, cos mi dala k Ježíšku. A ty džbánečky, které mám od tebe na památku.“

Právě motáky Zdeňky Varhulíkové se asi nejvíce vymykají narativnímu rámci většiny posledních dopisů. Autorka mohla díky spřízněné dozorkyni napsat tři dopisy svým blízkým, v nichž nejen popisuje okolnosti svého věznění, což bylo v oficiálních dopisech tabu, ale její texty mají až esejistický charakter s řadou pozoruhodných obratů i myšlenek: „Já sice zahynu, ale jak zrno, které padlo na zem, a ne jako zrno, které rozemelou na mouku.“

V jiné části pak své blízké nabádá: „Nezapomeňte, že nejsou všichni Němci našimi nepřáteli. Jsou ještě (ti), kteří se stydí za ukrutnosti páchané ve jménu němec. národa.“ To byl v této době a v její situaci skutečně mimořádný postoj.

Pavla Plachá, Birgit Sack:„Tento dopis si nechte na památku na mě“. Poslední dopisy Čechoslováků popravených v Drážďanech. Pulchra a Leipziger Universitätsverlag, Praha a Lipsko 2023, 496 str.