Článek
Váš životopis je bohatý. Žil jste třeba v Jeruzalémě. Co jste si tam uvědomoval?
Nejsem věřící člověk, a navíc jsem tam žil ve věku kolem dvaceti let. To je doba, kdy se spíš zajímáte o tělo než o duši. Odtud jsem jel pracovat do Německa, pak jsem působil tři roky ve Francii. Získal jsem tak pohled na naši zemi i její historii maličko z boku.
A co jste uviděl?
Učili nás, že v Bělorusku zahynul za války každý třetí obyvatel, ale nikdo už neřekl, kolik mezi nimi bylo Židů. Podobně na Ukrajině. Historie je bohužel založena na lži. Zvlášť jestliže je společnost vedená ideologií, jako u nás. Lidé ale rádi poslouchají lež. I když cítí, že pravda přesněji popisuje jejich život, volí jinou možnost.
To je i jedno z témat mých knih. My Rusové rádi bereme to, co je nám předloženo, bez ohledu na skutečnost. Jako bychom se chtěli vrátit, odkud jsme se vydali. Vyšli jsme z Egypta, pětadvacet let jsme chodili tam i sem, mávli jsme však nad zkušeností rukou a vydali se nazpět. Byli jsme otroky sebe samých a vracíme se k tomu. Za pětadvacet let jsme se nenaučili žít bez nepřítele. V boji s někým vidíme jediný smysl života. Nenaučili jsme se vážit sami sebe, ale spíš impéria.
Kdy jste se rozhodl vyprávět příběh lidí po atomové apokalypse?
Už když jsem chodil do školy, napsal jsem román Metro 2033. Jezdil jsem metrem každý den, prožil jsem tam vždy dvě hodiny. Přečetl jsem si, že je to největší protiatomový bunkr na světě. Představoval jsem si, jak tam budeme žít, jestliže nám jiný svět nezůstane.
Je to román o dospívání, sociálně kritický. Narodil jsem se v Sovětském svazu, ale dospíval jsem v době rozpadu impéria. Najednou zmizelo bez nějakých větších příčin.
A jakou roli v tom hraje právě metro?
Skoro každá stanice je jistým panteonem hrdinů, vojáků, dělníků, rolníků, který postavili naši dědové a pradědové. A najednou všechno to, co s nimi bylo spojeno, je pryč. I z velkých staveb z mramoru zbyly jen trosky. Je to vlastně život na ruinách Sovětského svazu. Je to vlastně obraz života v devadesátých letech, s chaosem, ale i pluralitou politického života. Poslední kniha je už skoro současná. Ideologie se mění v náboženství a hodně zvyklostí se vrací nazpátek.
Myslíte, že lidstvo čeká tragická budoucnost v podzemí?
Román není předpověď, má humanistické vyznění. Mou snahou je naučit lidi přemýšlet. Co se týče budoucnosti, řekl bych, že už probíhá. V Americe, Japonsku, Číně. Liší se od toho, jak žijeme dnes, ale žádná apokalypsa v tom není. Nevidím ji třeba ani v otázce migrantů směřujících do Evropy. Ta je podle mého schopna je přijmout a proměnit během dvou tří pokolení v Evropany. Nevěřím, že je Evropa na cestě k úpadku.