Článek
Náročný maraton, během něhož účastníci zhlédli jedenáct představení, přinesl zajímavé zážitky i konfrontaci různých pohledů na divadlo. Program otevřela inscenace Nanebevstoupení Lojzka Lapáčka ze Slezské Ostravy, jíž činohra Národního divadla moravskoslezského navázala na linii domácích ostravských témat. Více než tříhodinová inscenace zůstala ale utopena ve velké závislosti na knižní předloze Oty Filipa. Podobně tomu bylo v až příliš pietním přístupu k Čechovově Višňovému sadu téhož souboru.
Nejpozoruhodnějším festivalovým příspěvkem pořádajícího NDM tak byla divadelní adaptace Formanova filmu Hoří, má panenko, jež sice hořký film pojala ve stylu lidové zábavy, ale přesto se z ní zcela nevytratila témata oslovující diváky i po pětapadesáti letech.
Méně šťastně si poradilo s Formanovými Láskami jedné plavovlásky Divadlo Petra Bezruče; jejich výpověď v dnešních souvislostech už příliš nerezonovala. Bezruči ale jinak na festivalu zabodovali dvěma herecky i režijně výjimečnými počiny, a to Bratry Karamazovými ve zdařilé dramatizaci i režii Jana Holce s řadou výborných hereckých výkonů a brilantně zahranou Venuší v kožichu v režii Jiřího Pokorného.
Souborem výrazných hereckých osobností disponuje stále Komorní scéna Aréna, což bylo patrné ze všech tří jejích festivalových inscenací. Vrchol tvořil herecký duel Marka Cisovského a Vojtěcha Lipiny v Beckettově Konci hry. Inscenace Švejkův návrat strádala neujasněností tématu i obrazu Jaroslava Haška, mrazivá Šenderovičova politická satira Pan Ein a problém požární bezpečnosti zase až příliš karikovaným herectvím. Příjemným festivalovým objevem bylo Studio G a jeho dvě autorské inscenace, hravé Dvě čárky a emotivně oslovující putování Zakázanou krajinou.
Divoká čtyřdenní jízda ostravskými divadly rozhodně stála za to. Ukázala, že Ostrava je stále výsostně divadelním městem poskytujícím divákům mimořádné zážitky.