Dívejte se na obrazy, ne na signatury, říká galerista Vladimír Železný

Výstava bude v Museu Kampa od 15. června do 8. září.

Proč jste se rozhodl pro velkou výstavu na Kampě?

Na nabídku z Kampy jsme kývli po velmi dobré zkušenosti s výstavou Příliš mnoho zubů, která představovala české a slovenské umění šedesátých let a na kterou naše galerie půjčovala velmi významný počet děl.

Je pro nás velkou ctí, že nám Museum Kampa nabídlo své výstavní prostory ve významném roce - roce, kdy Galerie Zlatá husa slaví 25. narozeniny.

Nová výstava se jmenuje jednoduše Husa na Kampě. Na přípravě spolupracujeme se skvělým profesionálním týmem pod vedením jedinečné Aleny Holubové. Šéfkurátorem je Jan Skřivánek a propagaci má na starosti Daniel Hrdlička.

Ale vážněji, obrazy sbírám od devadesátých let. Podařilo se nám soustředit kolekci, která má charakter nejenom uloženého kulturního dědictví, ale také něco vypovídá o vývoji české výtvarné kultury od roku 1900 do roku 1970, v současné době v počtu okolo patnácti set položek.

Když dnes pozoruji dění v nákupech výtvarných děl, které je u nás velmi čilé, začínám nabývat dojmu, že veřejnost trochu ztrácí tu zvláštní pozoruhodnou linku, kterou česká výtvarná kultura dokázala držet od Rakouska-Uherska přes první republiku, trudné roky okupace a stejně trudné roky komunismu. A následná 60. léta, která najednou zazářila jako otevřené okno do světa, které se zavřelo, až po dnešní dobu.

Co je podle vás největším problémem?

Zdá se mi, že v současné době, kdy sběratelství nabylo charakter, řekněme prestižního statusu, kdy každý velký podnikatel musí mít sbírku, najednou jako bychom ztráceli pocit, který výtvarná kultura bezděčně vytváří.

V současné době se nakupuje podle jmen, nikoli podle obrazů. To je hlavní problém výtvarné kultury u nás.

Jakmile je nějaké jméno vytaženo do nějaké výše, moderní sběratel, podnikatel, už se vůbec nedívá na obraz, ale na signaturu, podle které kupuje.

Často obrazy, které jsou pro výtvarného umělce okrajové, ale často i umělce, u kterých byste nečekali, že bude tak vyzdvihován. Aukční domy velmi obratně dokážou vyšlehat téměř z ničeho hodně populární jména.

A já jsem se najednou přistihl, že tomu přestávám rozumět. Že ač jsem se věnoval výtvarné kultuře vlastně celý život a sběratelství se věnuji dnes už třicet let, najednou přestávám rozumět vztahům, o kterých jsem si myslel, že platí.

Můžete uvést příklad?

Obrázek Josefa Lady Sysel seče otavu. Nabízí se za mnoho set tisíc korun. Je to malůvka, kterých Lada vyrobil několik tisíc. Metrový objekt Aleše Veselého, který má výraz hodný velké evropské výtvarné kultury a který neuvěřitelně přesně vypovídá o šedesátých letech, má naopak vyvolávací cenu 180 tisíc korun.

Za to ale za stejný peníz nedostanete ani grafiku od výtvarníka, kterého se podařilo vytáhnout nahoru. Přestávám tomu rozumět, možná je to generační. Ale chci sdělit svůj názor na onu pozoruhodnou výtvarnou linku, která protéká dějinami 20. století u nás. Proto jsem se rozhodl pro výstavu.

Co vystavíte?

Díla od roku 1901 do 60. let. Výstava má motto: Proměna českého moderního umění během života jedné generace. Je to o tom, jak se během jednoho života proměnila česká výtvarná kultura.

Začínáme Splynutím duší Maxe Švabinského, což je nádherný, světový obraz. A na druhé straně stojí Mikuláš Medek, nejvýraznější osobnost výtvarné kultury našich 60. let. Protože v době, kdy Medek začínal malovat informelní obrazy, Švabinský ještě žil.

Výstava má ještě jeden podtext. Když přijdou návštěvníci, a pokud se to podaří a já budu mít komentovanou prohlídku, začnu velmi podivně. Řeknu: „Přišli jste na výstavu Brunnera? Pittermana? Hněvkovského?“ A všichni začnou tuhnout. Protože přišli na výstavu Filly a Medka.

Devadesát devět procent těch, kteří tam budou stát, nebude tušit, co ta jména znamenají. A budou se podivovat, jestli nejsou někde jinde, když jim říkali, že uvidí největší pecky českého výtvarného umění. Jenže Brunner byl vynikající karikaturista, autor jedné z prvních známek Československa. Ale také namaloval obrazy, které jsou neuvěřitelné a o kterých se neví. My jeden vystavíme.

A to jsou podle vás ty pecky, které jsou polozapomenuté?

Ne. Princip je jiný. Chci vás přesvědčit, že když položím Pittermana, Hněvkovského a Brunnera mezi Fillu, Procházku, Toyen, Štyrského, nerozhodí vás to, ale budete mít pocit, že výstava přirozeně plyne. Musíte se totiž dívat na obrazy, ty jsou podstatné. Stoupnete si před něj a buďto s vámi zamává, a pak je všechno v pořádku, nebo s vámi nic neudělá.

Snažím se prokázat, že česká výtvarná kultura, která je dnes hodně ovlivněná aukčními cenami, aukčními výsledky a modelována nepřiměřeně poptávkou současných sběratelů, byla mimořádně vyrovnaná ve svých špičkách, nezávisle na jménech.

Které autory například myslíte?

Georges Kars. V devadesátých letech se jeho obrazy u nás prodávaly za desítky tisíc korun. Přitom je to jeden z největších světových malířů, kterého v roce 1938 francouzský prezident vyznamenal za spoluzaložení pařížské školy a v roce 1924 se jeho obrazy prodávaly v Paříži za stejné peníze jako Pabla Picassa. U nás byl téměř zapomenutý.

Plyne z toho, že z té doby jsou ve Francii čeští malíři známější než u nás?

Ti, co se zajímají o výtvarné umění, nesporně znali jméno Františka Eberla, který dostal nejvyšší francouzské vyznamenání Rytíř čestné legie. Tam ho znali jako zakladatele pařížské školy, tady je zapomenut.

Teprve v posledních sedmi osmi letech se začal objevovat a kupovat, ale pořád míň než Lada. Nemám nic proti Ladovi, mám ho moc rád, ale pro mě je za méně než jednu desetinu té ceny, která je dnes několik milionů korun za kousek papíru s nějakou selkou nebo s nekonečnými ponocnými.

Funerální kýč od Olbrama Zoubka se prodává za neskutečné peníze. Jakýkoli. Za malinkatou plaketku sto padesát, dvě stě, tři sta tisíc. Evy, co toporně stojí, jsou zlaté a krásně se lesknou, a od jisté velikosti mají všechny automaticky vyvolávací cenu půl milionu. Zatímco díla například Aleše Veselého netáhnou. Ale to byl výtvarník, to nebyla velkotovárna.

Neděláme z nich velkotovárny spíš my?

Ne, ty velkotovárny dělali oni, velmi vědomě.

Ale vámi zmiňovaný Lada určitě ne.

Ten ne, ten si prostě maloval. Celý život. Netušil, že jednou bude kousek jeho papíru za dva tři miliony korun! Jak říkám, je to půvabné, české, zakotvené, skvělé. Za desetinu ceny.

Co to svědčí o naší společnosti?

Řekl bych, že v tom je mistrovství galeristů a majitelů aukčních síní. Oni dokážou dobře připravit souboj o cenu a dílo. Vyrostla u nás generace vynikajících odborníků, majitelé aukčních síní se mimořádně jemně vyznají ve výtvarném umění.

Myslím, že to souvisí s výskytem na trhu a s určitou úvahou o tom, co s tím. Nevím, proč to byl zrovna Lada, proč je to Zoubek. Proč tahle dvě jména vylétla do výšin. Mnohem těžší by bylo samozřejmě pracovat se jmény, která jsou obtížná i na vnímání.

Chcete výstavou také osvěžit vědomí společnosti?

To ne, nejsem edukátor. To je přece poslání Národní galerie. Nedávno jsme se dozvěděli, že posláním Národní galerie je boj proti kolonialismu. Takže zatímco naše Národní galerie bojuje proti kolonialismu, soukromí sběratelé tady odvedli úžasnou práci.

Dnes je u nás asi deset velkých kolekcí, které jsou budovány velmi dobře, některé z nich skvostně. Jsem obdivovatelem některých – v uvozovkách – konkurentů. A z některých sbírek jsou výstavy, jako třeba Husa na Kampě.