Tři podoby Jana Kačera

O Kačerově herectví, zvláště filmovém, se psalo po jeho úmrtí dost. Ale Kačer byl i vynikajícím hercem divadelním, měl v sobě citlivost, vnímavost, schopnost velkého, v dobrém slova smyslu patetického gesta i koncentrace na detail.

Řada jeho hereckých kreací se odehrála na ostravském jevišti – za všechny připomeňme Arbenina v Lermontovově Maškarádě. V pražském Činoherním klubu se podílel na vytváření jedinečného hereckého stylu založeného na dokonalé souhře vyhraněných hereckých osobností.

Nezapomenutelný byl jako Raskolnikov ve Zločinu a trestu po boku Jiřiny Třebické, Josefa Somra, Miroslava Macháčka. Své herectví dokázal ale uplatnit na nejrůznějších scénách.

Na Pražském hradě v rámci Letních shakespearovských slavností vytvořil skvělého Glostra vedle Leara Jana Třísky, v Divadle Na Jezerce s Janem Třískou a Janem Hrušínským exceloval v inscenaci Kumšt.

Svůj kultivovaný přednes textu precizoval v pražské Viole i v inscenaci Máje na Nové scéně Národního divadla a souboru 420People, kde hrál od roku 2012 ještě do dubna tohoto roku, i přes své zdravotní komplikace.

Na scénách Národního divadla vytvořil v letech 1990–2015 mimo jiné Gajeva ve Višňovém sadu, Jamese Tyrona v O´Neillově Cestě dlouhým dnem do noci, Voglera v Bergmanově hře Po zkoušce, Luckyho v Beckettově Čekání na Godota. Každá z postav měla osobitou tvář, zúročené herecké i lidské zkušenosti.

Režii vystudoval na pražské DAMU. Byl zkoumavý analytik, jemuž nemohla stačit závislá pozice herce. Potřeboval svobodně tvořit, cítit odpovědnost za celé dílo, vnášet do něho svůj pohled citlivého čtenáře textu, který se nenechal svazovat inscenační tradicí či konvencí.

Nejlépe si rozuměl s ruskými autory - Čechovem, Gogolem, Lermontovem, Dostojevským, Gorkým.

Jeho inscenace Čechovova Višňového sadu a Strýčka Váni, Gogolova Revizora, Gorkého Na dně v Činoherním klubu se řadí do pomyslného zlatého fondu českého divadla 20. století. Jedinečné hloubkou výpovědi, hledáním významu každé situace, hereckou souhrou. I iracionálním chápáním ruské duše se všemi jejími vášněmi a běsy.

Prvních pět let po absolvování DAMU strávil jako režisér i herec se svými kolegy v Ostravě. Vzpomínal na ně jako na prodloužení studentského života a zároveň dospívání. Lidské i profesní. Ostrava první poloviny šedesátých let byla tvrdou školou života i divadla. O deset let později se do ní vrátil už nedobrovolně, jako do vyhnanství z normalizované Prahy. Ale ani pak nezahořkl a tvrdošíjně objevoval divákům svět, který nosil v sobě.

Mezitím bylo opojných pět let Činoherního klubu, dodnes symbol divadelního zázraku let šedesátých. Kačer se na něm podílel vedle Jaroslava Vostrého, Ladislava Smočka, Miroslava Macháčka, Luboše Hrůzy a dalších osobností měrou vrchovatou.

Do Prahy se vrátil oklikou přes Divadlo E. F. Buriana. V tající politické atmosféře druhé poloviny 80. let měl zásluhu na občanském i uměleckém znovuzrození Divadla na Vinohradech inscenacemi Dykova Krysaře, Hálkova Záviše z Falkenštejna, Vedralova Urmefista a Topolových Hlasů ptáků. Inscenace herecky vynikající a morálně burcující znormalizovaný národ.

Následovalo Národní divadlo, kde se skvěle zapsal Matkou Kuráží s Danou Medřickou v roce 1971. V dramaturgickém hledání témat po listopadu 1989 razil cestu morálně očistného divadla velkých témat a jevištní poezie – Vančurův Pekař Jan Marhoul, dramatizace Peroutkovy prózy Oblak a valčík, Ibsenův Peer Gynt, Millerova Smrt obchodního cestujícího.

Byl hlasatelem návratu ke klasice a všeplatným hodnotám. V diváckém odklonu od divadla let devadesátých to byla donquijotská vize, ale on v ni pevně věřil.

Jan Kačer je autorem čtyř knih – Jedu k mámě (2003), Mírnou oklikou (2005), K přátelům (2012) a Zadními vrátky (2022). Ohlíží se v nich za svým životem, dětstvím, mládím, rodinou, přáteli. Jsou psány poetickým jazykem s volným plynutím vzpomínek a asociací. A především krásnou češtinou, poučenou na Vančurovi a české poezii.

Kačer dokázal na malé ploše navodit atmosféru okamžiku, sugestivně popsat vůni jablek z jím zasazené jabloně ve Slivenci, chuť vajíček na cibulce či nostalgii večerního soumraku.

Především v nich ale přináší cenné, osobně zaměřené portréty lidí, s nimiž se na své životní i umělecké cestě potkal – scénografů Luboše Hrůzy, Otakara Schindlerova, Libora Fáry, režiséra Alfréda Radoka a spousty hereckých kolegů.

S postupujícím časem tón jeho próz hořkne uvědomováním si stáří, času, kdy „tělo odumírá, ale duch stále žije“ a kdy člověka opouštějí jeho nejbližší. Narůstá i bolestínský tón, který byl Kačerovi vždy blízký.

„Přišlo stáří. Žádná cizí zkušenost, vyprávění, umění, učené knihy na něj nepřipraví. Ta nedůstojnost stáří. Nemoci, pomatení smysli, zloba. Popel.“ A následuje úvaha o důstojném odchodu: „Třeba něco jako znamení, poklepání na rameno a tichou výzvu. Jako u starejch indiánů: Jdi na kopec, na louku a rozhodni se odejít, bez smutku a zoufalství blízkých.“

Myslím, že Janu Kačerovi se tak odejít podařilo. A že místo smutku zbudou vzpomínky na to dobré, co tady zanechal.