Tanečník Akram Khan. Jednou za generaci se rodí ten, co vše změní

Nápad oslovit Khana přišel z hlavy principála Rosti Nováka. Stalo se tak na jaře 2023, přes Zoom. Dlouhé roky ho totiž jako divák obdivuje. Po chvilkovém oťukávání Khan s netradičním projektem, který bude mít premiéru v září 2027, souhlasil.

Předtím ale přijel do Prahy, aby na vlastní oči viděl, jak Cirk La Putyka funguje. Od té doby se k nám vrací. Stejně tak vyrážejí umělci z Prahy za ním, do Londýna. Naposledy u nás byl koncem loňského roku, kdy bylo výjimečné představení oznámeno na britském velvyslanectví. Popsal tam mimo jiné to, jak zásadně umění, náhody mění (nejen) jeho život.

Poslouchat byste ho mohli hodiny. Ne nadarmo se o něm říkává, že patří k lidem, kteří se rodí jednou za generaci, aby vše změnili. Jeho cesta začala v dětství. V rodině imigrantů.

Vždycky jsem věřil, že jako umělec musíte najít potěšení v nejistotě. Vím, že den, kdy budu ve studiu a budu se opakovat, je dnem, kdy bych měl přestat tvořit. A cirkus mě vždy fascinoval, ale nikdy jsem nenašel ten správný vstupní bod, přestože jsem měl mnoho nabídek na práci na cirkusových projektech.

Poté, co jsem strávil nějaký čas s Rosťou a jeho umělci v Praze, viděl jsem jejich kreativitu, zažil jsem jejich respekt vůči tvůrčímu procesu. A tak jsem se rozhodl, že je čas postavit se další výzvě a ponořit se do cirkusového světa.

Ano. Mám k tomu jednu historku, čistě osobní. Před mnoha lety jsem vystupoval v Sydney, v tamní opeře s herečkou Juliette Binoche. Bylo to už naše čtvrté představení během krátké doby. Byl jsem po něm hodně unavený, byla zima.

Rozhodl jsem se jet do nedalekého hotelu taxíkem, i když byl ode mě vzdálený tak pětiminutovou procházkou. Jeden přijel, já otevřel dveře a najednou koukám, že do něj usedl pár, který stál za mnou. Byli to asi diváci našeho představení a mysleli si, že jim držím dveře… Bylo to hodně neuctivé. Tak jsem musel čekat na další taxi. A najednou jsem měl pocit, že musím zavolat otci.

Ne. V momentě, kdy jsem si sedl do toho druhého taxíku, potřeboval jsem ho slyšet. Dodnes nevím proč. Věděl jsem i to, že ho kvůli velkému časovému posunu vzbudím. On telefon přesto zvedl a reagoval: Chceš mluvit s mámou? Pak se hned vyptával, zda nemám nějaký problém, třeba s policií, nebo zda nechci peníze. Na všechno jsem řekl: Ne, je mi dobře, chci tě jen slyšet. Tohle vše vnímal také řidič toho taxíku. A jak jsem záhy zjistil, rozuměl bengálštině. Začal se mě hned vyptávat na další a další podrobnosti z mého života.

Vzbudilo to ve mně spíše podezření. Zeptal se totiž úplně přesně na jméno mého otce, což se v naší kultuře takto napřímo nedělá. Navíc ho znal, aniž bych ho já předtím vyslovil. Pak se začal vyptávat na mě. Ukázalo se, že věděl, co dělám, že jsem umělec a že mě lidé znají, že o mně vycházejí články. Má nedůvěra narůstala víc a víc… Začalo mi běžet hlavou: Je od CIA, co se tady děje?

Po několika minutách téhle nejistoty se ale vše změnilo. Ukázalo se, že tenhle taxikář je nejlepší přítel mého táty z dětství. Vyprávěl, jak spolu vyrůstali v jedné malé odlehlé vesnici, jak si můj táta chtěl v Londýně splnit svůj sen o založení restaurace. Proto odjel do Británie, ale také tam studoval.

A věděl také, že má syna, který se proslavil jako tanečník, choreograf. Chtěl se s mým otcem spojit desítky let, hledal ho. Tak jsem znovu zavolal do Británie. V tom taxíku v Sydney se díky náhodě znovu jejich životy propojily.

Bylo to prvně v mém životě, kdy jsem ho slyšel plakat, štěstím. Tedy nejdřív se mě zeptal, co potřebuju tentokrát…

Ano, ten řidič mě požádal, abych tátovi řekl, že ho dlouho hledá. Sdělil mi také svou přezdívku, kterou ho táta od dětství oslovoval. Oba okamžitě věděli, že se našli. A přesně tohle jsou věci, které vám mění život.

Opakovaně jsem nad vším přemýšlel. Nikdy jsem na nic logického nepřišel. Možná ti lidé, kteří mi vzali první taxík, nebyli ani lidé. Možná to byli andělé, kteří chtěli oba staré známé znovu propojit. Kdyby mi ten taxík nevzali, dva dávní přátelé by se asi už nikdy nesetkali. Tohle vše, co se nám děje, musíme vnímat.

Spolupráce si vybírám velmi pečlivě. Nakonec ovšem rozhodují mé pocity. Tady přitom nemám/e společné ani zvyky, ani jazyk, přesto jsem věděl, že do toho půjdu. Proč? Cítil jsem to tak. Že jsem se rozhodl správně, mi potvrzuje setkání s Rosťou a jeho lidmi. Milují vyprávění příběhů.

Na druhou stranu nikdo z nás nedokáže odpovědět na otázku: Jaké právě zrovna tohle bude? Každé ráno začínáte v něčem znovu a znovu. A jak jsem říkal, tohle je můj první projekt s cirkusem.

Jsem ale zároveň přesvědčený, že se věci nedějí jen tak. Věřím v to, že existuje jakési hluboké spojení mezi tím, co bylo a bude. I když naše civilizace se často tváří, že to tak není. Umění umí být napřed, je citlivé.

A s Cirkem La Putyka vnímám, jak čas pádí. Ty dva roky do premiéry utečou velmi rychle, protože když něco milujete a jste dostatečně zvědaví, bude vám to připadat jako vteřina. Naopak když se vám něco nelíbí, vše se vleče. Znám to třeba ze školy, kde jsem se jako dítě dost nudil. Nechápal jsem pokyny učitelů typu čtěte stránku 22, 23. Vždycky jsem se ptal, proč to mám dělat.

Přestavení teprve vzniká. Ale to, co během jeho příprav zažívám/e, je výjimečné. Nejlepší, jak popsat to, co děláme, je nemuset to popisovat.

(Pro Cirk La Putyka a Jatka78 je chystané představení nejambicióznějším projektem, je do něj zapojeno téměř padesát lidí. Vedle Prahy a Londýna se mají umělci setkat také ve Splitu. Vše by měl zmapovat také dokument, který se během příprav natáčí.)