Článek
Kdy jste se potkala s dílem Pavla Kohouta poprvé?
Před osmi lety jsem v Městských divadlech pražských připravovala uvedení jeho hry August August, august.
Už tehdy mě uchvátil jeho nádherný jazyk. Je mistr češtiny a dokáže s ní pracovat bohatým způsobem skrze precizní dialog i jemné a inteligentní slovní hříčky. V téže době jsem se seznámila i s jeho životopisem z pera Pavla Kosatíka.
Čím vás zaujal?
Svou jedinečností i tím, do jaké míry je signifikantní pro dobu druhé poloviny dvacátého století. Kohoutův příběh obsahuje řadu faktů, která jsme už zapomněli anebo je spíš chtěli zapomenout, protože si rádi neříkáme pravdu a nikdy jsme se s částí své novodobé historie vlastně pořádně nevyrovnali.
A to už nemluvím o tom, že dnešní generace dětí nezná z této historie skoro nic, plete si Pražské povstání s pražským jarem, pokud jim vůbec tyto pojmy něco říkají.
Kosatík: Většina Slováků samostatnost nechtěla
Na autorské zpracování osudů Pavla Kohouta ale došlo až ve vašem angažmá v Divadle MANA.
Toto divadlo se dlouhodobě vyjadřuje k české otázce a mapuje uzlová místa české historie, ať už starší nebo novější.
V prvním případě to byl román Temno zpracovaný i navštěvovaný mladými lidmi, kteří vůči Jiráskovi nemají předsudky, ale jdou se zaujetím po příběhu lásky ve vírou rozděleném světě. Dobu první republiky lze nahlédnout skrze naše tři čapkovské inscenace a chystáme se na ni pohlédnout ještě i z jiné perspektivy.
Inscenované čtení Vršovice jsou zlatý, řek tatínek ukazuje padesátá léta minulého století z pohledu sociálně slabých rodin, které s režimem měly problém.
A jako pandán k tomu se nám zdálo zajímavé podívat se na toto období očima toho, kdo byl tou dobou stržen a kdo ji pomáhal utvářet. Ale také jednoho z prvních, kdo nahlédli, že se pustili špatnou cestou. A to je právě Pavel Kohout.
Teď na vaši hru To nemyslíš vážně, Pavlíčku navazujete uvedením dvou Kohoutových aktovek, které budou mít premiéru 23. února.
Pech pod střechou a Požár v suterénu jsou dvě vynikající, neprávem opomíjené hry, které totalitní praktiky předvádějí na modelu, kde do ryze intimních osudů brutálně zasáhne moc.
Využili jsem možnosti zasadit obě aktovky do autentického prostoru, který máme k dispozici, a zároveň připomenout fenomén bytového divadla, které působilo v době, kdy řadě umělcům bylo znemožněno vystupovat na oficiálních scénách.
Takže první aktovku uvedeme skutečně až téměř pod střechou, v podkrovní zkušebně, a druhou zase v suterénu. Znamená to, že inscenace bude určena pro omezený počet diváků, kteří musí být fyzicky natolik zdatní, aby zvládli pěší cestování po budově.
Půjde tedy o evokaci určitého historického fenoménu?
Do jisté míry ano, ale obě aktovky nejsou jen výpovědí o době minulé, mají i svou nadčasovost. Zobrazují existenciální situaci člověka v univerzální skutečnosti, do které se lze dostat i dnes.
V obou dochází k narušení nejintimnějšího soukromí ve jménu dobra a záchrany blízkých bytostí, jež se stávají rukojmími násilí. Ve jménu vyššího dobra se dnes páchá ve světě mnoho zla. A občas je to zlo od dobra na první pohled těžko rozpoznatelné.
Pro jaké publikum je repertoár vašeho divadla určený?
Ze začátku jsem si myslela, že MANA bude lehce konzervativní divadlo pro středostavovské vršovické publikum, ale čím dál tím víc mě příjemně překvapuje, kolik mladých lidí k nám přichází. A máme od nich krásné ohlasy.
Před pár dny jsme v Novém Bydžově hráli Čapkovu Matku a přišla nám řada nadšených reakcí od tamních studentů. To, že bez jakéhokoli podbízení zasahujeme i tuto generaci, mi dělá velkou radost. Stejně jako krásná atmosféra uvnitř divadla a vřelý vztah k němu od mnohých, kteří se na přípravě jeho repertoáru podílejí. V tom je pro mě Divadlo MANA ojedinělým zjevem.
RECENZE: Každý máme svého vraha i pravdu
OBRAZEM: Chvíli muž, chvíli žena. Hedwig a přeměny Romana Tomeše
Může se vám hodit na Firmy.cz: Vršovické divadlo MANA